Jetřichovice, č.p. 24
407 16 Jetřichovice
ID Datové schránky: 6ryarph
IČO: 00261394
Nepokojná doba krále Václava IV., vnitropoliticky poznamenaná na jedné straně panským odbojem a na druhé přípravou a vznikem husitského hnutí, byla v každém případě obdobím postupného úpadku královské moci. Tak se projevila i na nejsevernějším pomezí Čech. Míšeňští markrabí (později se stali už vévody saskými a kurfiřty), kteří několikrát sotva udrželi své postavení proti expanzi z Čech, mohli proto krátce před rokem 1400 přejít do politické a pak i vojenské ofenzívy proti vazalům českého krále (např. pánům z Donína na levém břehu Labe) i přímo proti korunním statkům (Jako spojenci české panské jednoty a Ruprechta Falckého, Václavova soupeře v boji o císařskou korunu, vtrhli dokonce v roce 1410 hluboko do Čech). V roce 1408 drželi už Perno, Wehlen a zejména Königstein i s jejich okolím. V dosažení dnešních státních hranic i v dalším pronikání bránilo jim v Českosaském Švýcarsku už jen honštejnské panství starého Hynka Berky z Dubé.
Pan Hynek mohl být asi těžko na pochybách, že další nápor bude platit jeho državám. Jeho situace byla o to obtížnější, že i na severu a východě mu vyrostl hospodářsky silný soupeř se značným potenciálem vojenským - aliance šesti hornolužických měst. A právě tehdy - v roce 1410 - se nedávno dobudované obrovské panství honštejnských Berků dělí mezi pět synů pana Hynka. Starý velmož však ještě některá vrchnostenská práva, hlavně právo patronátní (to je doloženo v Krásné Lípě roku 1413, v Benešově roku 1416, v Kamenici roku 1416 a 1419, naposledy snad v Rumburku 23.května 1419, pak už asi dlouho nežil). Nešlo tedy v roce 1410 o dělení mezi jeho dědice, ale podle všeho o další promyšlený krok, jímž chtěl pan Hynek zabránit sporům a během času pod svým dohledem upevnit hospodářství jednotlivých synů.
Hranice podílů tehdy utvořených rozhodly i o vlastnictví šesti skalních hradů a lze je zhruba rekonstruovat podle pozdějších listin i soudních svědectví, zapsaných ve dvorských deskách.
Hynek mladší (dva z bratří byli Hynkové, což nebylo tehdy - a zvláště u Berků - nic divného) dostal tehdy s hradem Honštejnem a západní částí panství k němu dosud patřícího také podíl na Šluknovsku, mimo jiné Hinterhermsdorf (dnes SRN), Mikulášovice a Brtníky. Jeho hranice proti dílu bratra Jana na Tolštejně a Hynka staršího na Ostrém šla přitom od Kyjova po proudu Křínice, připadly tedy bezpochyby Hynkovi mladšímu Vlčí i Brtnický hrádek.
Díl Jana na Tolštejně zabíral ještě Krásnou Lípu i Krásný Buk a odtud byl ohraničen Křínicí zhruba až po tzv. Českou cestu u Zadních Jetřichovic. Odtud na jih patřil Janovi kraj východně od čáry Jetřichovice-Srbská Kamenice, ale jižněji ještě i Žandov (na Ploučnici). Do jeho podílu tedy patřil kromě hradu Fredevaldu i Falkenštejn, Chřibský a Kyjovský hrad.
Podíl Hynka staršího na Ostrém se táhl mezi dílem Janovým a vartenberským Děčínskem, od Benešova na Ploučnicí na sever až ke dnešní státní hranici mezi Křínicí a Labem, zabíral tedy i Šaunštejn.
Na podílu Jindřichově se stal sídelním hradem Nový Vildštejn a panství (patřící dříve k Honštejnu) sestávalo z dnešního cípu Německa zhruba východně od čáry Neustadt-Sebnitz-Bad Schandau. Kromě toho připadla Jindřichovi řada osad na Šluknovsku (Šluknov samotný a některá jiná místa měl však napůl s honštejnským bratrem). Do Jindřichova dílu tedy patřily skalní hrady na saské straně hranic.
Podíl pátého bratra Beneše tvořil saský Rathen s okolím, a ten už do blízkosti námi zkoumaného území nezasahoval, i když ovšem sousedil s podílem honštejnským.
To vše může být pouze obraz velmi hrubý, protože ve skutečnosti zahrnoval každý majetek také tříšť podílů a práv na jiných statcích a panství byla obvykle prostoupena drobnými enklávami rytířů, nižších leníků či přechodných zástavních držitelů atd. Přesto je však nápadné, že jedině na Šluknovsku nebylo při tomto dělení zásadou utvoření kompaktního celku, nýbrž že bylo panství rozděleno po jednotlivých osadách a často bylo založeno i spoluvlastnictví na polovinu. To lze těžko vysvětlit jinak, než důsledným respektováním staré příslušnosti Šluknovska k Honštejnsku, s nímž bylo kdysi společně získáno a k jehož rozděleným polovinám bylo proto přikázáno. Opak zásady zde uplatněné se projevil u zboží kdysi michalovického: obě jeho části (t.j. jednak okolí Kamenice a Chřibské, jednak příslušenství Ostrého a Benešova), protože byly získány postupně a nesdílely již svůj osud ani při pozdějším dělení.
Synové starého pana Hynka začali samostatně vystupovat právě na prahu husitských válek, jako jejich otec (v roce 1415 byl starý pan Hynek mezi zakladateli katolické panské jednoty) přidrželi se strany pod jednou a císaře Zikmunda. Přesto však se zdá, že při návštěvách husitských vojsk v jejich kraji utrpěli většinu jen více strachu než škody. Dochovala se totiž řada zpráv o jejich žádostech o pomoc lužického Šestiměstí i o společných poradách. Vzdor tomu nenarazili husité při žádném tažení probíhajícím v blízkosti na skutečně vážný odpor, hlavně snad díky bleskové rychlosti svých pohybů. Tak tomu bylo koncem roku 1422, kdy Hynek starší ztratil na čas Benešov, v květnu 1423, kdy padla Kamenice, při vpádu do Lužice, vedoucím snad od Kamenice okolím Chřibské v říjnu 1425, i při dalším tažení proti Lužici, namířeném přes Rumburk a Jiříkov, v červnu 1429. Zdá se, že se přitom husité příliš nezdržovali neužitečným obléháním hradů. Ty proto bez drastických válečných scén spíše plnily funkci zpravodajskou a jejich hejtmané či purkrabí informovali na všechny strany katolické pány i lužická města o pohybech husitských vojsk.
Tolik je jisto, že si pět bratří Berků nedělalo asi přílišné starosti o osud země či víry a spíše využívali nepřehledné situace k vyrovnávání účtů se svými sousedy na všech stranách - s Vartenberky, saskými kurfiřty, hlavně však s hornolužickými městy, na obranu víry se přitom rádo zapomnělo. Tak např. v červnu 1423 krylo Šestiměstí svými oddíly proti husitům Rumburk, ale vzápětí je ve zhořeleckých radních účtech hořká poznámka, že se "dobří čeští páni s husity smířili" (arci ne na dlouho).
Tak měli ustaraní měšťané škodu i z vlastních spojenců, a ne malou. Jindřich Berka, syn vildštejnského pána, který se po smrti bezdětného strýce Jana (1426) asi podělil s příbuznými a dostal Českokamenicko, vpadl např. do Lužice koncem léta 1427. I v dalších letech loupili tam často berkovští hejtmané a leníci (např. Pancíř ze Smojna, Blekta z Outěchovic, Kieselingové, Luttitzové, Knoblochové) pod záminkami dosti průhlednými. Jako východiska přitom jistě dobře využili šesti skalních hradů - někdy je to doloženo listinami (hodně podobných zpráv obsahují protokoly z výslechů na právu útrpném - při mučení).
Pak už sporů stále přibývalo a pro Berky z Dubé ustoupily momenty náboženské zcela do pozadí před primitivně uplatňovanými zájmy majetkovými. Snad kromě Hynka ml. na Honštejně byli nevalnými hospodáři (navíc bylo těžko hospodařit za války a obecného nedostatku i při ochromeném obchodě), a tak už v roce 1428 Jindřich odstoupil (asi pro dluhy) někdejší Janův podíl na Českokamenicku děčínskému pánu Zikmundu z Vartenberka. Také Hynek starší před rokem 1433 zastavil Ostrý s Benešovem Heníkovi z Valdštejna (pranic panu Hynkovi nevadilo, že na Benešově už bylo předtím zajištěno věno jeho ženy Jitky z Hazmburka, ovšem Heníka z Valdštejna to pak stálo v roce 1437 prohraný proces s jejím synem), ale ještě dříve odtrhl a Vartenberkům zastavil severní cíp svého panství při dnešní státní hranici.
Chudnoucím pánům se proto stále lépe hodil snadný zisk z kořisti u sousedů a stále raději vyvolávali spory. Dlouhé nepřátelství mezi lužickými městy a děčínskými pány pro ukvapenou popravu Jana mladšího z Vartenberka na Ralsku, k níž došlo před vánocemi 1433, vedlo k více než desetileté válce, do níž se porůznu zapletli ne vždy bez naděje na zisk i saští sousedé, kurfiřt Bedřich Mírný a míšeňský biskup. Berkové měnili přitom leckdy spojence, často z donucení: jednou přísahali Sasům proti Zikmundovi z Vartenberka (který kupil zradu na zradu), jindy byli na jeho straně proti Šestiměstí a kurfiřtovi, vždy však - v čemž arci nebyli sami - si hleděli kořisti, z Lužice hnali obvykle s sebou stáda dobytka. Jen v dobách tísně se rozpomněli ještě na poslání svých předchůdců a na vyšší zájmy, jež dopomohly kdysi jejich rodu k těmto končinám.
Tak v roce 1441 stěžují si Berkové na všechny strany na spojenectví lužických měst se saským kurfiřtem, které má "cizímu knížeti napomoci, nám a české koruně odebrat hrady Tolštejn, Vildštejn a Arnstein".
Tehdy už byli na scéně vnukové starého pan Hynka: po jeho vildštejnském synu Jindřichovi převzali totiž panství vildštejnské s polovinou Šluknovska někdy mezi lety 1426 a 1436 synové jeho bratra Beneše (který zatím ztratil Rathen), totiž Hynek, Beneš (Beneš přišel o život, když bratři nakrátko opanovali a při odvetné výpravě vévody Bedřicha v roce 1439 opět ztratili kdysi otcův Rathen) a Albrecht. Změny nastalé v průběhu let, za neustálých zmatků a bojů všech proti všem, nelze už dnes v úplnosti rekonstruovat, ale na jejich konci - po mnoha slavnostních, ale nedodržených mnohostranných smírech (díky jedné z těchto mírových smluv známe i cenu jednoho ze skalních hradů - Arnstein byl v roce 1437 oceněn na 500 kop grošů) vystupuje v listinách od roku 1443 jen Albrecht jako jediný držitel panství vildštejnského (s polovinou Šluknovska) a od roku 1444 majitel tolštejnského zboží. K tomu připojil - možná nepříliš oprávněně - na úkor pánů z Vartenberka kraj s Chřibskou a Českou Kamenicí či alespoň některé jeho části.
Nájezdy a loupeže ovšem po celou dobu pokračovaly, dokonce nyní s rozvětvenou sítí zvědů a přechovávačů (tuto pomoc poskytovali např. krčmáři v Sebnitz a v Schirgiswalde). Berkové byli stále nepříjemnějšími sousedy, zejména jako spojenci divokých synů Zikmunda z Vartenberka.
Tento věrolomný pán odpykal totiž roku 1438 neustálé změny praporu v jindřichohradecké hladomorně (král Albrecht ho dal zatknout při obléhání Tábora pro udání ze zrady a svěřil ho k potrestání Menhartovi z Hradce) a jeho synové, zejména Jindřich, se odškodňovali za jeho smrt kde se dalo, hlavně v Lužici.
Lužičtí si ovšem také pomáhali zbraní. V roce 1440 podnikli velké tažení, zasahující od Sloupu u Nového Boru (odkud je napadal Mikeš Pancíř) přes Žandov a Českou Kamenici až na Děčínsko. Kamenický hrad museli z těchto důvodů dobývat po dvou letech znovu, o mnoha drobnějších akcích ani nemluvě.
Ze saské strany tehdy nastoupili jako prostředek ke zjednání pokoje - a také k likvidaci českého panství v saském předpolí - peníze. Po vyjednávání, které nebylo asi snadné, získal kurfiřt Bedřich v roce 1443 zatím aspoň od Hynka Berky (strýce Albrechtova) panství honštejnské s podílem na Šluknovsku, a to výměnou za Mühlberg níže na Labi v Sasku a za doplatek. Na Mühlbergu pan Hynek, izolován v cizím prostředí, nemohl překážet. Jak vévodovi na smlouvě záleželo, ukazuje ta okolnost, že se zaručil dát náhradu, kdyby byl Mühlberg od svých původních držitelů vyplacen (vévoda ho nabyl zástavou), naproti tomu pan Hynek neměl ručit v případě, kdyby český král nebo stavové chtěli napadnout odstoupení Honštejna saskému panovníkovi.
Také lužická města hodila na váhu měšec a roku 1442 koupila od Jana z Vartenberka na Blansku hrady Karlsfried a Winterstein (odlišný od Wintersteinu na vildštejnském panství) na hranicích nad Jablonným , které ohrožovaly blízkou Žitavu, a co nejrychleji je rozbořila. Více se však od Vartenberků a jejich přátel po dobrém dosáhnout nedalo, a tak roku 1444 přinesl vyvrcholení: devět tisíc mužů lužického vojska vyzbrojeného i děly vpadlo v květnu na vartenberská panství a plenilo od Děčína a Českolipska na východ až k Českému Dubu a na jih až k Úštěku. Přitom padla řada hradů a tvrzí, vypáleny zejména Kamenice i Žandov. Ač tentokráte útok neplatil přímo Albrechtu Berkovi, lze těžko pochybovat, že by byl tímto tažením příliš ušetřen: jeho statky byly na cestě z Lužice k Děčínu a staré vroubky měl u lužických měst tak jako tak.
Při tom nezůstalo: loupeže se opakovaly a to vyvolalo v druhé polovině září 1444 nové tažení ze dvou stran: z Lužice i z Čech, kde se k vojsku landfrídu litoměřického pod Jakoubkem z Vřesovic připojili Pražané vyzbrojení děly a různými válečnými stroji. Tak širokou účast nutno bezpochyby přičíst také ohroženému zájmu českých měst na obchodních stycích s Lužicí a Míšní, a tedy i na bezpečnosti cest. Energický zásah měl úspěch: Děčínský hrad byl vážně ohrožen, snad i zapálen, a dobyt Jivník, o jehož identitě s některým ze šesti skalních hradů na pomezí není však dodnes jistoty.
Mír sjednaný koncem roku 1444 v Litoměřicích se nedotýkal ovšem potyček Albrechta Berky s Šestiměstím: ty pokračovaly naopak ještě v roce 1450. Zato však jednal s Albrechtem nejpozději od roku 1446 saský kurfiřt o získání vildštejnského panství, za něž nabízel polovinu Šluknovska nabytou předtím s Honštejnem.
Pan Albrecht nabízel asi původně také Šaunštejn s okolím, ale ten byl už dávno zastaven Vartenberkům a zástava snad propadla. A tak získal kurfiřt smlouvou z dubna 1451 Vildštejn, vesnice v jeho okolí a skalnatou krajinu až k Brtnickému potoku (ale ovšem i polovinu Neustadtu), Albrecht pak měl nyní Šluknovsko úplně celé a k němu doplatek 760 kop grošů. Česko-saská hranice mezi Labem a Šluknovem tím dosáhla v podstatě dnešní podoby.
Pan Albrecht byl by nyní mohl možná klidně hospodařit stále ještě na velkém majetku, táhnoucím se z Českokamenicka až za Varnsdorf na jedné a za Lipovou na druhé straně, ale tomu zabránily další nepokoje. Příčinu k nim zavdaly nejasně vytyčené hranice podílů z roku 1410, což dříve mezi Berky navzájem nepadalo tolik na váhu. Hlavní spor byl, zdá se, o pruh lesů mezi Brtnickým potokem a Bělou, která od té doby na západ od Brtníků tvoří státní hranici. Právě z tohoto průběhu hranice plyne, že tehdy pan Albrecht proti saskému vévodovi prosadil svou, ač se podle některých listin nezdál být příliš v právu. Spory, za nichž Albrecht vypověděl v roce 1454 kurfiřtovi spojeneckou smlouvu z roku 1446 (stejně oběma porušovanou), trvaly ještě v roce 1456. To však bylo nadlouho naposled, co se přiblížily nám známé události Brtnickému a Vlčímu hrádku.
Panu Albrechtovi však nastávaly zatím horší starosti. Za zemského správcování Jiřího z Poděbrad se obnovoval pořádek v pozemkové držbě. V letech 1420 až 1453 s krátkou výjimkou se neprováděly zápisy ve veřejných knihách, jež osvědčovaly vlastnictví k statkům, a mnohý majetek byl v té pohnuté době nabyt nezákonně. Proto i Albrecht musil požádat o potvrzení statků pocházejících z někdejšího podílu strýce Jana, t.j. rozsáhlé krajiny od Tolštejna přes Českokamenicko po Žandov. Dosáhl sice v roce 1457 jejich potvrzení ještě od krále Ladislava Pohrobka, ale veřejné vyhlášení této listiny vyvolalo bouři námitek. Nejzávažnější vznesli Vartenberkové, kteří se domáhali na podkladě listiny, vydané Albrechtovým bratrancem Jindřichem v roce 1428, celého zmíněného území kromě Tolštejna s blízkým okolím. Ve sporné krajině stály Chřibský i Kyjovský hrad, tehdy asi již pusté, sklářská huť v doubickém hvozdu i Falkenštejn.
Pan Albrecht vedl ve sporu řadu svědků - někdejších úředníků a leníků svého děda, starého pana Hynka. Tak vypovídali v Praze a dochovali tím leckterou podrobnost Zikmund, Henrich i Nikl Knoblochové, Kašpar ze Žebnice, Jurgl Koprcz i Mikeš ze Žebnice, řečený "dobrý Mikeš", který byl purkrabím na Tolštejně "mnoho let a to až do svého oženěnie".
Přesto však se proces vyvíjel pro pana Albrechta nedobře a ten, protože prapříčinu hledal (dosti správně) u Jiřího z Poděbrad, odmítl králi přísahat věrnost a odpadl od něho v roce 1462 při sporu Jiříkově s papežem. V roce 1463 byl proto Albrecht v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla i statků a na králův rozkaz dobyt Tolštejn. Pan Albrecht se pak necítil bezpečný jinde než pod ochranou papežského legáta ve Vratislavi, kde ze sebe dělal mučedníka pro víru. Dosáhl tím aspoň toho, že se jeho případem - ovšem bezvýsledně - zabýval i papež a císař Bedřich III. Sporné statky i ostatní propadlý Albrechtův majetek přikázal potom král Jiří jeho odpůrcům, a tak se v držení kraje uvázali od roku 1464 páni z Vartenberka.
Nedlouho předtím, v roce 1459, uzavřel král Jiří v Chebu se saskými vévody smlouvu, podle které vrátili Sasové některé své zisky na území vlastních Čech (zejména Most a hrad Osek s Duchcovem), jichž se dříve zmocnili. Naproti tomu jim však byla potvrzena držba mnoha českých lén v saském předpolí (mezi nimi i Honštejn, Vildštejn a Rathen). Tím byly definitivně likvidovány snahy některých Přemyslovců i Lucemburka Karla IV. o udržení a rozšíření českých držav v saském předpolí.
Úloha honštejnských Berků z Dubé byla tedy odsouzením a exilem pana Albrechta definitivně dohrána krátce poté, co chebskou smlouvou odeznělo jejich historické poslání. Také všech šest "tajemných hradů" bylo již asi v troskách, stejně jako tomu bylo podle zápisků kteréhosi honštejnského úředníka už v roce 1456 se skalními hrady na saské straně hranic. Nad zříceninami ve spleti skal se nadlouho rozhostilo ticho.
Mohlo by Vás zajímat
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
---|---|---|---|---|---|---|
25
|
26 |
27
|
28 | 29 | 30 | 1 |
2
|
3 |
4
|
5
|
6 | 7 | 8 |
9
|
10 |
11
|
12 | 13 | 14 | 15 |
16
|
17 |
18
|
19 | 20 | 21 | 22 |
23
|
24 |
25
|
26 | 27 | 28 | 29 |
30
|
31 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
2.12.2024 21:55
Aktuální teplota:
1.3 °C
Vlhkost:
91.9 %
Rosný bod:
0.2 °C