Skalní hrady Českého Švýcarska

Skalní hrady

Hrady

  • Fredevald (Frýdvald)
  • Kamenický hrad
  • Krásný Buk
  • Tolštejn

Výskyt nejstarších hradů na Děčínsku je spojen s intenzifikací zemědělského osídlení podhůří při vodních tocích, probíhajícího zde po 2.polovině 13.století souběžně s německou kolonizací. Vedle děčínského přemyslovského hradu postaveného (okolo 1250) na místě někdejšího hradiště či staršího hradu, to byly zejména hrady Ostrý (Šarfenštejn) u Benešova n.Pl., Tolštejn jižně od Jiřetína p.Jedl. a pravděpodobně Krásný Buk (Schonbuch) u Krásné Lípy, které měli funkci správních středisek zakládaných vsí. Jejich zříceniny leží v někdejší zájmové kolonizační oblasti děčínských kastelánů Markvarticů.

Vývojově nejstarším a v široké oblasti jediným je hrad Ostrý (sasko-hesenského typu) z poloviny 13.století, mohutně opevněné předhradí pochází z 15.století. Ojedinělým bergfritovým typem hradu je zřícenina Krásného Buku, postaveného po polovině 13.století a ležícího severozápadně od stejnojmenné obce. Zanikl již v roce 1339. Jiným typem je skalní Chřibský hrádek (3.čtvrtina 13.století až 1.čtvrtina 14.století), kde jediná dřevěná věž plnila funkci obrannou i obytnou, byl postaven zřejmě Jindřichem z Lipé. O málo mladší je Tolštejn, který po řadě úprav, zejména pozdně gotické za Šlejniců, zanikl až ve třicetileté válce, kdy ho vyplenil švédský generál Wrangel. Zcela zvláštní je zřícenina skalního Kyjovského hradu (tzv. Horní Karlštejn) v Českém Švýcarsku, jehož vznik je na základě nových poznatků vymezován polovinou 13. a koncem 14.století. Neobvyklý rozsah zbytků zástavby, pomístní názvy a geologické složení hornin naznačují, že by se mohlo spíše jednat o nezdařené založení prospektorského sídliště. Skalnatá oblast Českého Švýcarska skrývá další dvě zříceniny hrádků stejného typu jako je Chřibský, avšak pozdějšího založení (3.třetina 13.století): jsou to hrádky Vlčí (tzv. Pustý) a Brtnický (tzv. Loupežný), jejichž zánik je datován do 1.třetiny 14.století. Tyto dva spolu s Chřibským hrádkem souvisejí s vytvářením manského systému (Jindřich z Lipé) na okraji osídlené oblasti tehdejšího Žitavska a navazují na skupinu podobných hrádků v Saském Švýcarsku.

Obdobně tomu bude s později vybudovanými hrádky Falkenštejnem u Jetřichovic (tzv. Sokolí) a Šaunštejnem u Vysoké Lípy (tzv. Loupežnický hrad), které byly osazovány příslušníky nižší šlechty s funkcí hejtmanů. Jejich poloha při České cestě vedla k názoru o časnějším založení, nové poznatky však jejich existenci vymezují obdobím zhruba od poloviny 14. do 2.třetiny 15.století.

Ztracená jména skalních hrádků

Dva hrady z 6 skalních hradů mají svá původní jména: Falkenštejn a Šaunštejn, ale k ostatním se historie obrátila zády a setrvává stále v nemilosti. Hmatatelné stopy v podobě vybraných míst tito vyděděnci sice vykazují, ale jméno vzal čas. Dva z nich se sice nazývají Karlštejn a opravdu se tak říkalo v 18.století zbytkům opevnění u Kyjova a Chřibské, je však na výsost pochybné, že by šlo o jejich původní jména. S bezpečnou jistotou můžeme tvrdit alespoň to, že oba se Karlštejn původně nejmenovaly. Přezkoumáme všechny možnosti, tedy i tu, že jeden se tak nazýval. V tom případě připadá větší pravděpodobnost tohoto jména hradu Kyjovskému. Pro ten také svědčí už zmíněná zpráva o hraběcí inspekci z roku 1824, kdy poprvé lze v tomto kraji použití názvu Karlštejn přesně lokalizovat.

Vycházíme-li z hypotézy, že michalovická i berkovská opevnění vznikala aspoň pod nepřímou patronací panovníkovou, odvážíme se tvrdit, že Karel IV., když rovnal spory mezi Berky a poručníky Petra Michalovice, osobně onen hrad navštívil a svolil mu na památku dát své jméno. Na podporu toho lze říci, že Karel dal jméno mnoha místům - hlavnímu zemskému hradu, lázním na Teplé, novoměstskému chrámu na Karlově, hradu Kašperku a Karlshuzu v jižních Čechách a ovšem zde na severu novému celnímu hradu u Petrovic, Karlsfrídu. Přítomnost Karla jako nového krále s manželkou Blankou z Valois připomíná i hrad Roymund u Frýdlantu (z franc. Mont du roi - Roi-mont, v překladu "králova hora"). Existuje ovšem jistá možnost vysvětlit jméno Karlštejn u obou hradů jako přezdívku z doby husitské. Roku 1422 za obléhání Karlštejna Pražany dal král Zikmund Lužičanům rozkaz přijít hradu na pomoc. Těm se do toho vlastně nechtělo, konali přípravy na dlouhé lokte a shromažďovali vojsko u Kalau. To leží u Dolní Lužice, tedy daleko od Čech. A tu začneme pomýšlet na eventualitu, zda se původní osada na místě dnešního Kyjova nejmenovala rovněž Kalov. Stála jižněji, blíže k Doubici (na mapách Alte Khaa) a pracoviště předpokládaných rýžovníků (kaličů) bylo u vstupu tohoto potoka do údolí Křinice (na mapách Kalloch). O stopách zlata v tomto potoku možno se přesvědčit, jinak bývá uváděn jako Goldfluss (Zlatá řeka). Oederova mapa z konce 16.století má v těchto místech název In der Kawe (možná místo Kale s tvrdým -L-). Původní název osady snad zněl Kalov, Kale a předpokládalo by se slovanské osídlení. Uveďme též, že roku 1422 po pádu Pihlu (severně od České Lípy) dostala lužická města od Zikmunda příkaz zachránit přesněji neudanou tvrz Kalov, tedy možná Kyjovský hrad. Hradům se často říkalo podle blízké osady - tak českokamenický hrad neměl zvláštního jména, Ronov najdeme jmenován Drum (Stvolínky), Karlsfríd je v účtech Šestiměstí veden jako Neuhaus (Nový dům), neboť nahradil starý Winterstein. Od Kalova se dále mělo jet na žádost honštejnských Berků přes pohoří, zahnat kacíře od Benešova. A tak za tohoto soustředění, z něhož se nikdy na středočeský Karlštejn nevytrhlo, přišel nějaký vtipálek podle názvu Kal-loch na nápad označit tvrze u Kyjova a Doubice jako Kal-stein, Karlštejn. Tyto přezdívky by se potom udržely do dob Müllerových (1720). Že některá místní jména vděčí za svůj původ zvláštní příhodě, je nade vší pochybnost, jako dokazují názvy Makotřasy, Hleďsebe atd. Arci co být mohlo, být nemuselo a naší složité konstrukci netřeba přikládat přílišnou váhu.

Rozebírejme nadějnější variantu, že zbytkům hradů, jejichž jméno bylo dávno zapomenuto, dal lid nějaké označení později. Tu volil snad s trochou ironie jméno nejznámějšího hradu. Tak tomu bylo u Svratky na Českomoravské vysočině. Tamější lovecký zámeček s vískou zřídil roku 1776 Filip Kinský a lid nazval stopy nějakých valů nedaleko odtud Starým Karlštejnem. Jiný doklad máme u myslivny Karlštejn poblíže Kardašovy Řečice. Byla založena u bašty zrušeného rybníka Karlštejna jako dvůr v roce 1757. Rybník sám byl založen roku 1553 karlštejnským purkrabím Jáchymem z Hradce. S příchodem romantismu se označení Karlštejn stává populárním a je dáváno loveckým zařízením. Tak můžeme vysvětlit i pojmenování skalních útvarů západně od české cesty, které hrádek trochu připomínají. Uvažovalo se i o tom, zda vlivem nepřesnosti map nepřešly názvy někdejších lehkých staveb (Horní a Dolní Karlštejn) na známější Kyjovský hrad a hrádek u Chřibské.

Uvažme ještě jednu možnost, kterou skoupá historie nabízí: 8.9.1425 byl podle zhořeleckých účtů vyslán posel na Kynast a Falkenštejn, což vydavatel má za Kynast pod Sněžkou a slezský Falkenburg - posel nemohl totiž jít současně na dvě strany. Ale táboři byli v Bělé a chystali se překročit pohoří. Nemělo tedy smysl hledat bližší zprávy (pomoc jistě ne) u Schafgotschů, jimž Kynast a Falkenburg patřily, když nebezpečí hrozilo od jihu. Roku 1437 jde zase posel na Kynast k Talkenbergovi, jimž prý je míněn honštejnský Berka. Vzniká tudíž podezření, zda se Kyjovský hrad nejmenoval Kynast ? Na podporu by se dalo uvést i to, že jeden člen rodiny Kyawů je soustavně titulován Kyne, což by byla zkrácenina za Kynast jako Zitte za Zittau apod. Byl by tedy přece býval Kynast u starého Kyjova rodným hradem Kyawů ? Dokladů pro udržení této domněnky je málo a nejsou jednoznačné. Když jsme u jména Kynast, uveďme, že vedle schafgotschovského hradu ve Slezsku známe ještě vrch stejného jména u Jablonce, zhořeleckou baštu a osadu u České Lípy. I osoby se tak jmenují, předpokládáme podle místního původu. Slovo to bývá vykládáno jako smolné chvojí (Kien - pryskyřice, Ast - větev). Avšak -y- a -ü- ukazují spíše na přídavné jméno kühn - smělý, odvážný a slovo Ast znamená i suk, tedy smělý suk, což mohlo být vhodné jméno pro hrad na útesu. Lužičané měli východně od Nisy tvrz Kynhaus. Na podporu se dá uvést i osobní jméno Löwenast, zase vzniklé patrně podle jména místního. Uvažme konečně, že hradu u Kostomlat se říká Sukoslav.

Jsme-li ve filologizování, všimněme si zběžně možnosti, jak odvodit jméno Karlštejn přes zvukovou podobnost.Je jich až dost: kahl - holý, kavna (hornický výraz, ačli tu byly doly) apod. Postup lužického vtipálka byl naznačen, šlo by to i nepřímo přes Karla (souvisí se slovem Kerl-, tedy chlapácký), neboť na severu jsou doložena jména Kalhard a Kawhart - silný jako chlap. Jsme v kraji tvrdého -l- vyslovovaného dosud v lužické srbštině jako -v-. Ač valně nevěříme, že by kyjovský hrad byl založen jako hrad Kyjů, nelze vyloučit původ názvu Karlštejn z některé varianty jejich jména (např. Kaie). Nepříhodnost je v tom, že si šlechta brala jména podle sídla (onen Kyne), tady by tomu bylo obráceně. U jména osady je věc prostší, a přece nevíme, zda se stará osada jmenovala Kyjov. Je na čase skončit přehled možností výkladů jména tajemného Kha´stanu, jak mu starousedlíci dosud říkají a ponechat trpělivému čtenáři, aby se pro některý rozhodl. Nesouhlasíme však se Sedláčkem, jenž sem opatrně umisťuje neznámý Giblnik. To vyvodil asi z vypravování Paprockého o 36 pověšených loupežnících, maje na mysli jako první z badatelů rozlehlost hradu. Výprava Pražanů platila však Vartenberkům a není známo, že by tento hrad byl přešel do jejich rukou (pak bychom jej znali jménem). Ovšem při jejich rozpínavosti to není nemožné. My však raději čteme Divník (hlásky -j-, -ň- a -ď- se rády zaměňují) a vidíme v tom potom překlad slova Šaunštejn.

A co druhý Karlštejn nad Doubickým potokem ? Snad ani neměl zvláštní jméno a říkalo se mu prostě Stein, Kámen. Aspoň kamenická kniha mluví o ručiteli Wenzlabu Rudlovi uf dem Steine, uf Ymsteine (Irensteine ?) v letech 1390-1424. To však pro nejistotu můžeme dát pouze na uváženou. Jistější se jeví doklady z lužických pramenů, když mluví o Irrenbergu, jak se mylnou etymologií říkalo vrchu Spravedlnost (Irichtberg nebo Irichtstein). Roku 1435 v Lužici plenili Boček z Kunštátu, Jakub Klein a Irrenberští, téhož roku se uvádí Irrenberg mezi pomocníky Zikmunda Děčínského s Biberštejny, Tannenbergem (Tolštejnským) a lužickými Stupici. Přešlo tedy jméno vrchu na hrad i na jeho hejtmana. Zda to bylo označení trvalé, těžko říci. Po Chřibské se hrádek nenazýval, neboť tam byla jiná tvrz na soutoku Doubického potoka a Chřibské Kamenice. Tou může být Kriwitz v saských pramenech roku 1346 a 1350. O nějakém Webru z Irenbergu je řeč v Žitavě roku 1449, osoba jménem Irenberg je vedena roku 1458 v lubijských účtech - chudí členové nižší šlechty, k níž patřili velitelé menších tvrzí, se rádi usazovali ve městech.

Co říci konečně o bezejmenných hrádcích na sever od Křinice ? A.Sedláček mylně spojil hrádek u Brtníků s Hennebergem, jejž uvádí saský badatel K.Gautsch mezi berkovskými tvrzemi vildštejnského panství na saském území, přičemž rozpačitě upozorňuje na vrch toho jména, ježto je v Čechách. Asi měl na mysli kopec Hemmehübel jižně od Kyjovského hradu. Na něm není po hradu stopy, není však vyloučeno, že zas své jméno vděčí tomu, že překážel signalizování mezi hrady u Kyjova a Chřibské, jež by se muselo dít z vrcholu Spravedlnosti a vyhlídky Kinských u Kyjova. Stejnojmenná osada (dnes Kopec) je od něho asi 5 km vzdálena, oddělena je údolím Křinice a Vlčího potoka. A.Profous v místopisném slovníku došel k umělé kombinaci: Vrch se jmenoval dle podoby Henneberg a jméno přešlo na hrad, který na něm vznikl. Když pak po zániku hradu přešlo jméno Henneberg na osadu, změněna první část slova Henne (slepice) na tvar od slovesa hemmen (překážeti) a část - berg (vrch) nahrazena prý v krajině běžnějším slovem Hübel (pahorek), neboť se na existenci hradu zapomnělo. Nekomentujeme tento složitý výklad, avšak upozorňujeme na pravidlo, že tvrzím vytesaným ve skále nebo na ní stojícím byl na Vildštejnsku dáván název -stein, kdežto zakončení -berg bylo vyhrazeno obyčejným vrchům a hradům na nich stojícím. K tomuto zakončení se dávalo jméno zpravidla obecné, z říše přírodní, výjimečně jméno osoby. Hrady přijímaly rády jméno podle rázu místa, což platí i o osadách. Proto není ani název Weiberberg vhodný pro Brtnický hrádek (jde o vrch ležící jihozápadně odtud), jak tvrdil zprvu J.Fiedler. A najdeme-li na mapě k Sedláčkovu XIV. dílu název Henneberg pro něj a pro špatně umístěný Kyjovský hrad jméno Jivník, jde o nekritický čin J.V.Šimáka, jenž mapku kreslil a pokračoval v omylech Sedláčkových (ovšem porovnejme názvy Giblnik a Jivník).

Ani nejméně známý Vlčí hrádek neušel pokusům o pojmenování. Vždyť název dolu (údolí) severozápadně nebo východně od hradu přímo vnukal domněnku, že tu stál hrad Knoblochů, usazených od konce 14.století ve Varnsdorfu, kde spolu s Kyawy uváděli nové kněží. Také C.Hoffmann vyslovil mínění, že se onen hrad jmenoval Knobelhaus nebo Knoblochstein (znal Oederovu mapu s názvem Knobelsgrund). Původ této drobné šlechty není znám. Snad přišli ze Saska (Knobelsdorf), dle jiné verze pocházeli z Horní Lužice a v Čechách dosáhli šlechtictví. Část Knoblochů se věnovala dráze duchovní, jiní sloužili jako žoldnéři nebo žili ve městech a osadách (i v pozdější Vlčí Hoře). Hlavní vadou takových úvah je, že v starých listinách se název Knobelhaus dosud nevyskytl. Vlčí Hrádek je toliko naše praktické označení, analogické podle ostatních hradů. Nemáme též vážného důvodu uvádět náš hrádek v souvislosti s Hanušem Velflem z Varnsdorfu, mužem (popř. muži, je jich více) pestrých životních osudů.

Nezbývá než trpělivě čekat, zda eventuální nález zcela nového pramene neodhrne cípek hlubokého tajemství naší krajiny a neučiní tím mnohé z našich výkladů bezpředmětnými. Snad potom bude vzbuzen i větší zájem o tyto skromné památníky minulých dob, jejichž výmluvně řeči naslouchá a rozumí dnes tak málo lidí.

Falkenštejn

5 km severně od České Kamenice

Hrad Falkenštejn stával severovýchodně od Jetřichovic, přímo nad obcí, kde míval i svůj hospodářský dvůr. Je pravděpodobné, že byl založen na přelomu 13. a 14. století v době rušné kolonizační činnosti Michaloviců v této oblasti, prováděné z hradu Ostrého u Benešova nad Ploučnicí. Vedle funkce správní plnil Falkenštejn jistě i úkoly strážní neboť stál nedaleko obchodní cesty do Míšně a Lužice, která se tu stáčela k východu. Pískovcový suk, na němž byl hrad zřízen, je posledním větším zbytkem širokého pásma Havraních kamenů (na sever odtud). Proti úzkému útesu Šaunštejna je mnohem kompaktnější, a také on je rozdělen rozsedlinou na dvě nestejné části, z nichž severní byla připravena k obraně a osídlena.

Vstup na Falkenštejn, vpravo od žebříku pomníček mladíka, který tu zahynul.

Falkenštejn, který byl vždy součástí kamenického panství, se uvádí poprvé v českokamenické městské knize až v roce 1395. Tehdy tu byl za Jana III. z Michalovic hejtmanem Nice Hockacker (dříve jmenován též fojtem kamenickým a purkrabím na Ostrém /=Šarfenštejnu/). Znovu je tu uváděn Nice Hockacker roku 1396 a 1401.V roce 1406 koupil celé kamenické panství Hynek Berka z Dubé (ten vyměnil rod Hokakerů za Zikmunda ze Slibovic na Fredevaldu, což je hrad východně od České Kamenice), po němž je i s Falkenštejnem zdědil (asi roku 1417) jeho syn Jan Berka z Dubé, který měl i Tolštejn a Frýdvald, od roku 1426 je držel jeho bratr Jindřich Berka. Za nich se objevuje Falkenštejn častěji v písemných pramenech v souvislosti s husitskými válkami. Z písemností (účty městských knih) lužických měst, která tvořila spolek Šestiměstí (města Zhořelec, Žitava, Budyšín, Lobau, Kamenec, Lubaň), se dovídáme (minimálně pětkrát), že z Falkenštejna byly do Lužice podávány zprávy o pohybech husitských vojsk, která několikrát ohrozila zdejší oblast. Již 2.května 1423 varoval Jan z Michalovic Viléma z Ronova v České Lípě před blížícím se husitským vojskem a žádal ho, aby zprávu poslal na Falkenštejn, protože husité chtějí napadnout Kamenici. Ta o dva dny později opravdu padla do rukou husitů, ale Falkenštejna se tato událost zřejmě nedotkla, neboť není zpráv o jeho dobývání. Blízkost bohaté Lužice a jejích měst byla vhodným podnětem k loupežným výpravám některých severočeských feudálů. Na podzim 1427 vpadl Jindřich Berka až k Žitavě a uloupil tam značný počet krav a ovcí. Při návratu na Falkenštejn však před dotírajícími Žitavskými o část lupu přišel. V roce 1428 prodal (či zastavil, či ztratil sňatkem) Jindřich Berka kamenické panství s Falkenštejnem Zikmundu z Vartemberka na Děčíně. I za něho pokračovaly nájezdy do Lužice, zejména v letech 1429 a 1430, kdy se jich účastnil falkenštejnský hejtman Mikeš (Mikuláš) Blekta z Outěchovic spolu s hejtmanem na Frýdvaldě Mikešem Pancířem ze Smojna sedícím tehdy ještě na Fredevaldě. Nevydržela tedy radost vyjádřená poznámkou ve Zhořeleckých účtech z roku 1423, že se Falkenštejn udržel "ke štěstí křesťanství".

Schodiště skrze průrvu na vrchol skalního bloku.

Hrad hrál nemalou roli ve sporu Vartenberků s Lužicí: roku 1444 hlídali u Všemil Šestiměstští tamější posádku, když Pražané s landfrídem litoměřickým dobývali Děčína. Falkenštejn sám zůstal asi ušetřen stečení, navzdory pověsti o bílém jelenu. V ní se vypráví, že při obléhání zbyl z posádky jen velitel a jediný zbrojnoš, který se však tajně dohodl s nepřáteli, že hrad vydá. Volal pána k severnímu oknu, že prý pod Havraními kameny vidí bílého jelena, a když se pán vyklonil z okna, svrhl ho do hloubky. Pak pobral majetek, vpustil nepřítele a odstěhoval se do ciziny. Za Vartemberků přestal být Falkenštejn sídlem vrchnosti. Posádka tu v tehdejších válečných časech sice ještě zůstala, ale po jejich skončení byl opuštěn a zpustl. Připomíná se ještě v roce 1457, v seznamu majetku Jana Berky z Dubé (+ 1426), tehdy o něj byly vedeny spory mezi jeho dědici a nástupci, ale ani poslední písemná zmínka v roce 1460 neříká nic o tom, v jakém byl stavu. Kdy byl ponechán svému osudu, nevíme, ale letopočet 1593 v hlavní komnatě ukazuje, že tehdy byl už delší dobu pustý. Návštěvníci tu zanechali i řadu jiných letopočtů, neboť zbytky se těšily stálé pozornosti. Na počátku 19.století chodila se prý sem bavit jetřichovická mládež v neděli odpoledne, jak zaznamenal Heber, jenž zapsal zase jiné pověsti o hradě tohoto slavného jména, např. o rytíři a jeho plačící milence.

Vchod falkenštejnské skalní komnaty - sál vytesaný do skály zabral většinu vrcholového balvanu.

Výstup na hrad je možný průrvou od západu. Poblíže ní, vpravo, je snad otřelý erbovní znak či maskot - sokol s křížkem. Falkenštejn byl typickým skalním hradem, z něhož se do dnešní doby zachovaly jen prostory vytesané ve skále. Byl chráněn strmými svahy hradního vrchu a vstup do hradu byl ztížen uzávěrami mezi skalisky, po nichž se zachovaly ještě zářezy ve skalách. Ústřední místností byla síň (6 x 12 m) kdysi zastropená a dnes otevřená, s okenním výklenkem na severní straně proti Havraním kamenům. Hned vedle této síně je kaple se zaobleným kněžištěm a kamenným oltářem, orientovaná směrem k východu. Na vrcholu skaliska jsou ve skále stopy po dřívějších dřevěných budovách, z nichž se však již nic nedochovalo. Nad zmíněnou síní stával zřejmě hradní palác, poněkud stranou bašta a další stavení. Hrad neměl vlastní studnu, potřebná voda se zachycovala v cisterně, která je, zčásti zasypaná, také ještě patrná. Můžeme soudit, že hrad byl značně výstavný, neboť nalézáme mnoho otvorů pro trámy. Ke hradu patřilo i rozsáhlé předpolí na východní straně. Cesta, vinoucí se do hradu z mezery mezi areálem hradu a Mariánskou skálou, procházela jakousi bránou ze strmých balvanů. Severovýchodně od hradu je bývalý sklep, v němž se kdysi hledaly poklady.

Okno z něhož dle pověsti měl být vyhozen kapitán hradu zrádným zbrojnošem, poté co mu namluvil, že pod Havraními kameny vidí bílého jelena.

V roce 1852 dala Vilemína Kinská upravit přístup ke hradu a celý prostor pro turistiku. Přitom bylo nalezeno mnoho šípů, ostruh, hliněných střepů, mincí, cihel a tašek, v cisterně kopí s ratištěm. Tehdy byla studna vyčištěna do hloubky 25 m. Objekt je dnes veřejnosti nepřístupný z bezpečnostních důvodů.

Publikace "České Švýcarsko očima archeologa", kterou vydalo Okresní muzeum v Děčíně se mimo jiné zmiňuje o Falkenštejnu: "...Kam se poděly nálezy keramiky, železných předmětů a mincí nevíme. Je to škoda i přes to, že drobné zjišťovací sondy, položené při okraji svrchní plošiny, přinesly dostatek materiálů, abychom si mohli výpověď písemných pramenů ověřit... Archeologické nálezy však mají jednu zvláštnost. Zatímco na všech ostatních lokalitách, včetně mladšího Šaunštejnu, se setkáváme s běžnou keramickou produkcí severních Čech, s červeně malovanou keramikou, tady se objevuje, sice v malém množství, ale přec jen keramika jiná..." Na jiném místě se o Falkenštejnu dočteme, že "... těžištěm celé obrany hradu byl obvod svrchní plošiny. Pokus dobyvatelů ztroskotal na výšce skalního masivu, který nebylo možno ztéci běžnými způsoby... Skalní masív nešlo ani podkopat a tím narušit... Plot a dřevěná hradba kryla obránce na vrcholu pouze před šípy... Podsebití mělo chránit především choulostivější místa, vchod a spáru ke studni... V případě, že by nepřítel prolomil branku vchodu... stačilo odstranit část podlahy kryjící přístupovou spáru... a zasypat vetřelce vším co bylo po ruce."

Šaunštejn

8 km severozápadně od České Kamenice

Pohled na masív Šaunštejna z cesty od Vysoké Lípy.

Z historického přehledu víme, že rok 1410, jejž udává pro vznik tohoto hradu Meiche, nemůže odpovídat skutečnosti. Základem osídlování krajiny severně od Ploučnice za Kamenici a ke Křínici byl Šarfenštejn (Ostrý), založený asi jako zemský hrad před polovinou 13.století a doložený zejména v anulační listině, kterou císař Rudolf zbavil Otu Braniborského úchvatů vydřených na císařově zeti Václavu II. (Prvně nacházíme jméno Šarfenštejna na pečeti z roku 1268.) Mladý král pak postupuje hrad hned roku 1283 z vděčnosti za pomoc při vyplacení z vězení na Bezdězu Michalovicům. Předpokládáme-li, že kolonizace potřebovala 50-100 let, aby postoupila k okrajům urbární krajiny, vznikly by naše hrady mezi Kamenicí a Křínicí začátkem 14.století, nejpozději do roku 1350. Rok 1410 je letopočtem dělení velkého berkovského komplexu (do něhož jmenované hrady od roku 1406 patřily) mezi čtyři syny - a starý Berka nestavěl hrad jen tak pro každého syna, jak se domnívá Meiche. J.V.Šimák klade vznik německých osad na sousedním Děčínsku (např. Růžové) ke konci 13.století. U Vysoké Lípy připomíná jenom její slovanský původ, listinně je osada doložena bohužel až k roku 1387. Tato osada i se svou severní částí Novou vsí unikla prodeji saským vévodům jen proto, že byla zastavena blanským Vartenberkům a sašští vévodové zřejmě zapomněli vyplatit zástavu. To mělo za výsledek i to, že hranice dnes nevedou podél řeky Kamenice, ale tam kde vedou. Po válce třicetileté, když po zavraždění Albrechta Valdštejna v Chebu (1634) bylo panství Kinských děleno mezi příbuzné císařského generála Aldringena, stala se Vysoká Lípa na krátký čas sídlem podřadného vrchnostenského úřadu.

Schody vedoucí na vrchol skalního suku.

Místo hradu je vždy popisováno (u Hebra i Sommera) jako volně stojící mohutný pískovcový útvar, vzbuzující obdiv na pohled. Odtud nejpravděpodobněji jeho jméno. Vykládat první část "schouwe" jako "pátrati" je též možné, ovšem vyvozovat z názvu pojem "dozorčí hrad" je poněkud přehnané. Dnes je dojem mohutnosti skály setřen pro příliš vzrostlý les. Zmíněný útes je posledním velkým odlomkem táhlého pískovcového hřbetu zachovávajícího jihozápadní směr. Uměle oddělen nebyl, na dílo lidské ruky je mezera příliš široká a bylo by bláhové pomýšlet na zvedací most. U základny suku je vytesána dutina (údaje v metrech: šířka 1,40 x délka 3,10 x výška 2,45), jíž někteří pokládají za stání pro koně, jiní za loži vrátného. Za ní pak je umrlčí hlava (maskot ?) a vstup do spáry, z níž se po schodech a žebříku dostaneme na vrchol. V dutině je monogram J.J.H. a letopočet 1760 svědčící o zběhu či zvědu z války sedmileté. Otvory a zápusti na severním konci nejmasívnější části hradního bloku jsou asi stopy po strážničce. Blok není nahoře tak kompaktní jako u základny, jeho jižní část je rozeklána ve čtyři větší skaliska. Jednotlivé části jsou propojeny můstky. Ale nelze zjistit, k čemu bylo těchto skal používáno. Hlavní stavby nalézáme všechny v rozlehlé části severně od vstupní rozsedliny, především rozměrný čtyřhran (údaje v metrech: šířka 4,40 x délka 6,30) pro hlavní věž, vyhloubený ve skále. Pod ním je vytesána malá místnost (údaje v metrech: šířka 2,50 x délka 4,30 x výška 2,85) a v ní sedadlo či lavice (1,25 m vysoké), vstup do ní je od západu z malého ochozu na severní straně skály. Sloužila za sklep či za komoru, nebo dokonce za vězení ? Pod ní je další dutina, špatně přístupná. Zvláštností tohoto hradu je tzv. džbán, vyhloubenina hned za podvalím bergfrídu (hlavní věže), jež je dole široká asi 3 m, otvor nahoře má necelý metr v průměru, hloubka též okolo 3 m. Někteří návštěvníci ji považují za hladomornu, jiní v ní vidí cisternu. Místa na vrcholcích skály příliš není, ale obydlí zesílené posádky byla pod hradem přímo na bloku. Od vstupní spáry k jihu i k severu je západní strana útesu ideálně hladká a v ní četné pravidelné zápustky. I malé skalky jižně od hradu ukazují jisté úpravy. Těsně vlevo od úpatí prvého žebříku, jímž se vystupuje na horní hrad, ukázal v roce 1973 náhodný, dosud zcela neprozkoumaný nález zbytky jílem vymazaného ohniště či pece. Zařízení snad umožňovalo (podobně jako na saském Wintersteinu) vytápět kouřem výše popsanou skalní komoru se sedadlem či kavalcem, k níž vede celou výškou bloku skalní rozsedlina. Stavby na ochozu zřejmě dávaly přístřeší mužstvu i koním a obsahovaly běžná provozní zařízení. Odtud dolů spadá hluboká rokle, kdysi snad s vodou. Kde jsou někdejší nálezy ze Šaunštejna, dříve uložené v Českokamenickém muzeu, nedá se dnes zjistit. A přece jich nebylo málo. Cisterna, ač známá, byla zasuta humusem a pak po vývratu roku 1868 znovu vybraná. I dnes lze ještě nalézt na úpatí skály zbytky keramiky z různých dob. Nejstarší z nich se velmi podobají nálezům z jiných skalních hradů na německé straně hranic.

Šaunštejn v roce 1431 oblehli Drážďanští střelci.

Hrad Šaunštejn vznikl jako správní středisko malého území v době kolonizace tehdy pusté oblasti někdy koncem 14.století a plnil i strážní funkci při cestě od Hřenska a při tzv. České silnici. V pozdějších dobách se mu dlouho říkalo Loupežný zámek, až dr. G.Pilk nalezl v drážďanském státním archívu v roce 1893 listinu, ke všemu ještě nedatovanou, která pomohla identifikovat jeho původní jméno : Albrecht Berka na Vildštejně (v Sasku) nabízí v ní Šaunštejn s vesnicemi Vysoká Lípa, Nová ves, Mezná, Janov a další statky saskému kurfiřtu Friedrichovi výměnou za jiné území. Listina není datovaná, ale lze ji klást do let 1444 - 1451. Je důležitá i proto, že se z ní dovídáme o tom, že Šaunštejn tehdy držel jako zástavu jeho švagr Jan z Vartemberka na Blansku - "der Schawensten mit synen welden vnd wassern vnd dorffen, nemlich dy Hoe Leype daz dorff, Stymmersdorff, Jonsdorff, Newdorff, als das in synen reynen gelegen ist vnd das myn Bruder seliger vnd ich hern Blancksteyn versaczt hatten" (Šaunštejn s jeho lesy, vodami a vesnicemi, jmenovitě ves Vysoká Lípa, Mezná, Janov, Nová Ves, jakož i v tom všechno ležící a což jsme já a můj zesnulý bratr zastavili pánu z Blanska). Šaunštejnské území bylo tedy původně majetkem Berků a zástavou se dostalo (1428) do držení Vartemberků. Pro dějiny hradu to mělo význam proto, že pak byl zatažen do dlouhých válek mezi Vartemberky, Saskem a Lužicí, které pustošily zdejší pomezí až do poloviny 15.století. Dokazuje to i záznam v drážďanském radním archívu z roku 1431, podle něhož byli v dubnu téhož roku vysláni v době připravované výpravy proti Šaunštejnu z Drážďan dva zvědové, aby zjistili, proti komu má vytáhnout šaunštejnská posádka - "1431 feria sexta post Jubilate (= 27. April). Item Vinczil xij gr., das her zcwene boten vssandte, alze die schuczen uf die von Schauwestey gehin wolden. Item eyme von der Sebenicz aber vj gr., der dahen gesand wart, zcu behorchin, wene (= wann)." (27.dubna 1431 byli vysláni dva posli aby zjistili kam chtějí vyjít obránci Šaunštejna. Též byl poslán zvěd ze Žebnice aby naslouchal.). Jednalo se tehdy o obléhání Šaunštejna, které provedli drážďanští střelci na příkaz jejich města, které mělo s oběma bratry Zikmundem z Vartemberka na Děčíně a Janem z Vartemberka na Blansku spor, z kterého byl známý právě posledně řečený "wegen seiner Rauf- und Raublust weithin berüchtigter Schlaghans" (pro jeho rváčskou a raubířskou povahu daleko pověstný Jan Ranař). To je také první zpráva o hradu. Šaunštejn hrál tehdy dost významnou vojenskou úlohu v této oblasti a lze tedy pochopit snahu saského kurfiřta získat toto území s mnoha skalními útvary. Na nich byla ve 14. a 15.století vybudována řada hradů, jejichž posádky byly stálou hrozbou pro saské a lužické hraniční území. Od roku 1435 jsou z něho v rámci svády Vartenberků s lužickým Šestiměstím podnikány lupičské výpady ve spolupráci s osterským hejtmanem Kašparem Lopticem - jak přiznal v roce 1435 známý Martin Weczke z Arnsdorfu (Arnoltice) "czum irsten, das her czwir (= zweimal) vom Schawinsteyn gereten ist zcu beschedigin dise vnsers gnedigen hernn des keysers landen" (za prvé, že byl dvakrát Šaunštejnskými naveden škodit zemím našeho milostivého císaře). Rovněž roku 1443 doznal "na křivou středu" (tj. středu v mučednickém týdnu) v Budyšíně Hanuš (Hans) Wolf z Benešova, že byl najat šaunštejnským Hanuškem a šarfenštejnským Kašparem Lapticem - "Czum irstin den rit sie angeslagin habin uff den genanten tag, das ist geschen mit geheysse der heuptlute zum Scharffinsteyne vnd zum Schawinsteyne alzo mit namen: Caspar Lopticz zu Herwigistorf vnd Hanuschken. Die zwene haben sie vßgericht zcu Bensaw am palmtage; den selbigin tag sind sy fort gegangin gein dem Schawinsteyne, aldo habin sy vorharrit biß uff den dinstag fruh, da gingen sy uß" (Za prvé ve jmenovaný den provedli jízdu která se přihodila na rozkaz kapitánů na Šarfenštejnu (Ostrý) a Šaunštejnu - jmenovitě Kašpara Loptice z Herwigistorfu a Hanuška. Oba dva se vypravili do Benešova na Květný den, týž den odjeli na Šaunštejn, zde zůstali do úterního rána, pak jeli s námi). V témže roce vypověděl Nigkel Koppil alias Peczko (Pešek ?) za týchž okolností: "Item zu Fridersdorff had her gestoln fumff kuwe vnd had dy getrebin uff den Schawinsteyn, das habin im helffin tun Lange Hans, Heiman vnd eyn junger genant Hemirlyn, der ist von ern Hingken (= Hinko Berka von der Duba). - Item er bekennt, das dy von Tetczin Schawinsteyn habin iren abegang (= SchIeichwege zum Auskundschaften) zweschin dem Wildensteyn vnd Arnsteyne vnd bei Niclosdorff (= Nixdorf) durch die Waltegke", (Též ukradl ve Fridersdorfu 5 krav a hnal je na Šaunštejn, k tomu mu pomáhal Dlouhý Jan, Heiman a jeden mladík zvaný Hemirlyn, který je od pana Hynka (Hynka Berky z Dubé). Též přiznal, že zbloudil při hledání okliky lesem na Šaunštejn mezi Vildenštejnem a Arnštejnem a u Niclosdorfu /? Mikulášovice/). Dále se v roce 1443 přiznal Hans Seyler: "Item Hannczko, heuptman zum Schawinsteyn, had Hansse Seyler eyn phert gelegin (= geliehen) zu dem rete" (Též Hanušek, velitel Šaunštejna, půjčil Hansu Seylerovi koně k záchraně (pomoci)). Rok na to je hrad vystaven náporu Šestiměstí, soudí se, že vydržel, neboť poloha hradu bránila účinnému ostřelování. Přesto byl ale asi v září toho roku dobyt landfrídem litoměřickým a Pražany. Na neštěstí je velkolepá výprava Lužických s 9000 muži a mocnými puškami z roku 1444 s pokračováním roku 1445 popsána lužickým kronikářem Bereitem jen velmi povrchně.

O dalších osudech Šaunštejna však písemné zprávy mlčí. Po roce 1450 uvádí kamenická městská kniha při prodejích panství roku 1515 jen léno Šaunštejn a roku 1453 uvádějí zemské desky "Sorsteynu nad řekou Kamenickou", o jeho stavu však mlčí. Naposledy nacházíme jméno Šaunštejn v kamenické knize, kam dal Kryštof z Vartenberka položit roku 1490 celkově nejasné ustanovení o cestě mezi lénem Schawestein a lénem Lawben (zřícenina Poustka, Chudý hrádek, mezi Loubím a Pavlovicemi v Dubském Švýcarsku ?). Zdá se, že šlo o bývalé hejtmany těchto zaniklých tvrzí, kterým byly přiděleny dvorce u České Kamenice. Tam pak žila ještě v 19.století rodina Schausteinů. Nevíme tedy, kdy hrad přestal být trvale obýván, ale stalo se tak asi v klidnějších dobách koncem 15. a v 16.století, kdy pozbyl významu jako pevnost. Jméno hradu bylo u lidu zapomenuto, a poněvadž po třicetileté válce odtud znepokojovali krajinu švédští zběhové a lupiči, začali mu říkat Loupežný hrádek.

Pohled směrem k Vysoké Lípě, vpravo Zámecký vrch a za ním Růžovský vrch.

Shora je krásný pohled do okolní krajiny: na východě prohnuté Koliště severně od Jetřichovic, na jih leží Vysoká Lípa ukončená Zámeckým kopcem (384 m), na němž kdysi stával letohrádek. K západu je vidět daleko do údolí Labe, v pozadí saský Zirkelstein a Tschirnstein (Dlouhý nos). Mimochodem se vtírá myšlenka, že odtud byly signalizovány obchodní výpravy, a to ohněm z misek na jižních skalách - vrchol Falkenštejna je odtud vidět za vlnkou terénu. Okolí Vysoké Lípy je navýsost půvabné. Na jih od ní jsou zbytky Dolského mlýna, v hluboké soutěsce, jež několikrát změnila jméno. Je nyní neprůchodná a bez člunů, avšak do jejího kaňonu lze nahlédnout z turistické stezky k Srbské Kamenici. Severozápadně od Šaunštejna se vystupuje k Malé Pravčické bráně, existuje však na východ od hrádku ještě podobný miniaturní útvar, téměř zcela neznámý. Cesta k němu nevede a mapy jsou celkem bezradné i v umístění Malé brány. V okolních lesích roste místní zvláštnost - rojovník bahenní (Ledum palustre) i mimo chráněné rezervace: prozradí se na dálku svéráznou rozmarýnovou vůní.

Kyjovský hrádek (Horní Karlštejn)

3 km západně od Krásné Lípy

Dolní - kdysi opevněné - ústí komína, který sestupuje s horního hradu k západní strážnici.

Ze šesti "tajemných hradů" největší - a přitom stále nejzáhadnější nejen jménem a osudy, ale i svým stavebním uspořádáním - stál na pískovcovém ostrohu, vybíhajícím od jihu k levému břehu Křínice. Na hrad se dostaneme po žlutě značené stezce, vedoucí z Kyjova přes několik romantických skalních partií nad údolím Křínice (Bratrské kameny, Obří hlava aj.).

Hrad se tyčil do výšky asi 40 m nad hladinou říčky a byl ve srovnání s ostatními neobvykle rozsáhlý, do délky i do šířky dosahuje největší rozměr jeho areálu až 150 m. Byl vybaven dvěma příkopy. Za vnějším, mělčím, bylo prostorné předhradí, chráněné pravděpodobně palisádovou hradbou a přístupné po úzké kamenné šíji, ponechané při tesání příkopu. Počítalo se tedy i s vjezdem pro povozy, jež se mohly po skalním ostrohu od jihu dobře dostat až sem. Z hospodářských staveb a různých pomocných zařízení, jež mohlo předhradí obsahovat, se ovšem nedochovalo nic - byly vesměs dřevěné. Zhruba ve středu této plošiny upoutá pozornost čtvercová prohlubeň, zanesená lesní prstí, kde snad mohla být cisterna. Vnitřní hrad byl od předhradí oddělen druhým příkopem, značně hlubokým i širokým. Právě do něho vede z boční rokle značená stezka. Tento příkop vykazuje dnes vlastně z celého hradu nejvíce stop lidské činnosti, protože ve vnitřním hradě dosud mnoho zakrývá lesní porost a humus jím vytvořený. V západní části vnější stěny druhého příkopu ukazuje stupňovitě přitesaná skála řadu otvorů či lůžek pro trámy poměrně složité konstrukce. Tam byl nepochybně opřen zvedací most pro vjezd koňmo či snad i s povozy až do vnitřního hradu. Pěším sloužilo zalomené schodiště, vytesané do skály. Uprostřed cesty vzhůru, před ohybem, bylo zajištěno brankou. Po ní zůstala ve skále svislá rýha pro zárubeň s otvory pro zasunutí břevna jako závory. Z předhradí do příkopu a ke schodišti se scházelo protilehlou rozsedlinou. Vnitřní hrad byl nad severní stěnou příkopu chráněn buďto opět mohutnou palisádou, anebo spíše stěnami přilehlých dřevěných budov, kde byly prolomeny střílny. Jinak tento rozsáhlý areál ochranu nepotřeboval - zajišťovaly ji strmé stěny nad kaňonem Křínice. Poměrně rovná plocha ve východní polovině vnitřního hradu tvořila asi nádvoří, které je v tomto případě výjimkou - na ostatních hradech nebylo pro ně místa. Pro zřízení rozsáhlejších staveb bylo využito rozsedlin při severním a západním obvodu hradu. Zde se totiž nejsnáze zakotvila dřevěná konstrukce a současně se získalo již i nejnižší - sklepní - podlaží, někdy i dvě či dokonce tři stupňovitě vedle sebe. Nasvědčují tomu porůznu umístěná, často sotva znatelná lůžka trámů či přitesané stěny. Takové stavby byly zde nejméně tři až čtyři, pokud lze bez odkrytí celého skalního povrchu rozeznat. Schůdnost celého tohoto prostoru dnes usnadňuje množství vytesaných schůdků. Jejich značnou část nutno ovšem připsat snahám místních turistických spolků o zpřístupnění hradu koncem 19. a začátkem 20.století. Takové schůdky vedou ve východním cípu skály k vyhlídce, výborně způsobilé pro umístění strážní vížky. Její existenci by mohly nasvědčovat stopy po uložení trámů do skály a kamenné lavice. Na protilehlém západním konci masívu lze z hradu sestoupit těsnou rozsedlinou ("komínem"). Ta je dnes opatřena schůdky, ale vykazuje, jak se zdá, i staré stopy po zapuštění dřev. Vede až k jehlanovitému vedlejšímu skalisku, vysunutému nad údolí a rovněž vhodnému pro zřízení strážnice. Zásahy lidské ruky jsou tu tak početné a natolik se navzájem překrývají, že nelze dojít k bezpečnému úsudku o takovém využití skaliska. Jisto je podle stop ve skále tolik, že dolní ústí komína bylo nějak zabezpečováno dřevěnou konstrukcí. Na místě, kudy lze odtud sestoupit do údolí, nese skalní stěna znamení kříže značně setřených kontur. Těžko říci, které době děkuje toto memento za svůj vznik. Bývalo spojeno s tragickou událostí, zde snad s pádem do propasti, či se zásahem zákeřné střely v době míru ? To však zůstane už provždy tajemstvím.

Tak je tomu dosud i s osudy hradu. Není o něm dochována žádná bezpečná písemná zpráva a na jeho dějiny lze proto usuzovat pouze nepřímo - z osudů okolního kraje. I o názvu Horní Karlštejn, kterého se pro hrad občas užívá, platí jen, že je ne-li nesprávný, alespoň historicky nedoložený. Založení hradu možno dosti bezpečně přičísti pánům z Michalovic, v jichž rukou bylo jejich okolí od roku 1283 do roku 1406. To je sice rozpětí příliš dlouhé, uvnitř tohoto úseku jsme však již odkázáni pouze na nepřímé dohady. Rozlehlost hradu je nápadná a přiměla již Augusta Sedláčka k domněnce, že byl hrad postaven jako panské sídlo nebo významnější pevnost. Také J.V.Šimák nadhodil opatrně možnost, že byl hrad stavěn jako centrum příštího samostatného panství, v souvislosti s potřebou pánů z Michalovic podělit mezi sebou sourozence. Proti založení hradu jako sídelního však mluví jeho poloha na okraji panství Michaloviců a také to, že k rozdělení jejich zdejšího majetku nikdy skutečně nedošlo. K tomu účelu byl totiž k dispozici jihočeský Velešín i jiné statky. Je mnohem spolehlivější vycházet z polohy hradu. Jeho blízkostí procházela tzv. lužická (či také norimberská - podle zvoleného východiska) stezka od Krušných hor a Labe k Žitavě či Budyšínu a nedaleko od hradu se k ní blízko Krásné Lípy připojovaly cesty vedoucí z Míšeňska okolím Mikulášovic a Brtníků. Také zničení Krásného Buku v roce 1339 mohlo mít určitý vliv na postavení rozsáhlého hradu v těchto místech. Hlavně však vedla asi pány z Michalovic snaha po podstatném rozšíření majetku na konci 13.století a při úmyslu rozšiřovat tento majetek dále na sever a severozápad sem také usměrnit obchodní frekvenci. To vyžadovalo zvýšit bezpečnost cest, jež tudy vedly, ale zato přinášelo rozkvět městům a tržním osadám, zvyšovalo jejich výnos a přinášelo pánům i příjem v hotovosti na clech, mýtech a různých poplatcích. Je tedy nejpravděpodobnější položit vznik hradu do prvé poloviny 14.století. I když plnil hrad po nejdelší část své éry především funkci strážní a ochrannou, posloužil občas jistě také jako výpadní brána, namátkou lze uvést útok manů Jana Správného z Michalovic na Ojvín v roce 1343. K tomu byla na panství těžko vhodnější základna než právě hrad u Kyjova. Střediskem správy nebyl hrad nikdy: z blízkých osad Brtníky, Krásný Buk i Krásná Lípa byly do roku 1406 ve zcela jiných rukou, Vlčí Hora, Sněžná, Hely a Doubice (jakožto osada) pocházejí z doby podstatně pozdější (16.-18.století), nebylo tedy osad, které by k němu tehdy patřily.

Složitější je věc ovšem s osadou nejbližší - Kyjovem. Její existenci před polovinou 17.století nelze z dokladů dosud známých dokázat. Nynější Kyjov, jak svědčí staré pozemkové knihy, vznikl v polovině 17.století kolem panské pily u rybníka na Zlatém potoce. Přičinil se o to stavbou několika domků podnikavý starý tkadlec a bylinkář, "starý doktor" (jak praví úmrtní matrika k roku 1666) Kryštof Riedel, jeden z posledních luteránů v kraji. Německá forma jména (Khaa) však souvisí zřejmě se starým označením "in der Kawe" pro místa při vtoku Sýrového (také Zlatého) potoka do Křínice. Někteří badatelé odvozovali toto jméno od základu, který by ukazoval na důlní podnikání. V různých pahrbcích se spatřovaly někdejší haldy důlního odpadu, to by však mohl potvrdit jen archeologický výzkum. Zajímavá jsou ovšem v tom směru pojmenování některých míst jako Eisengruben, ale také Goldloch či Goldkehle (Železná jáma, Zlatá díra, Zlaté hrdlo). Také se na starých mapách už v 16.století vyskytuje Sýrový potok jako Goldwasser (Zlatá voda), což by mohlo opravdu ukazovat na rýžování zlata. Pokud spadalo nějaké takové podnikání do doby existence hradu, pak měla pro ně nepochybně velký význam ochrana hradem poskytovaná. Stejně mohla být blízkost hradu účelná i pro jiný - už bezpečně doložený - podnik Berků z Dubé, totiž pro sklárnu "v lese Doubnici". Ta existovala už v roce 1428, jak svědčí listina, předložená soudu ve sporu Vartenberků s panem Albrechtem Berkou. Huť pracovala podle dokladů z téhož procesu ještě v letech 1457-1460. Její bezpečnosti nepochybně prospělo umístění mezi Kyjovským a Chřibským hrádkem. Blíže nelze její polohu určit, ale nebyla asi dnešní Doubici příliš vzdálena. To plyne jednak z názvu hvozdu (osada Doubice na něj dodnes upomíná), jednak ze způsobu zařazení sklárny mezi ostatní v listinách citovaná místa (uvádí se vždy mezi Chřibskou a Studeným). Blízko Doubice a Kyjova také bylo vše, čeho bylo třeba: na Vápenném vrchu (nedaleko dnešní silnice Krásná Lípa-Doubice) vápenec, v blízkých skalách hojnost písku, všude kolem nepřeberné množství dřeva na palivo a k výrobě potaše a postačující zdroj vody buď v Doubickém a Sýrovém potoce, či ještě spíše v rybnících na nich zřízených a dodnes existujících (Kyjovský rybník na Sýrovém potoce byl obnoven s použitím zbytků staré hráze). Zdá se tedy, že krajina mezi Kyjovským a Chřibským hrádkem nebyla kdysi hospodářsky tak nedůležitá, aby nezasluhovala ozbrojenou ochranu svých zařízení i komunikací k nim vedoucích. Tento význam měla jistě již v prvé čtvrtině 15.století, je však těžko říci, od kdy.

Do roku 1406 střídal Kyjovský hrad držitele z michalovického rodu, než se dostal do rukou starého pana Hynka Berky Honštejnského. Tomu by bylo snad možno - podle jeho působení na Rumbursku a Šluknovsku - přičíst prvou zásluhu o zmíněné hospodářské využití zdejšího okolí. Brzy však přešel hrad na Hynkovy potomky, nejprve (do roku 1426) na Jana, pak na vnuka Jindřicha. Jisto už není, zda v roce 1428 přešel s Českokamenickem na pány z Vartenberka, či zda zůstal s Tolštejnem v rukou Berků z Dubé. Ať tak či onak, byli jeho majitelé tuhými přívrženci strany pod jednou. Husitské výpravy - pokud se sem přiblížily, zejména v roce 1422, 1423, 1425 a 1429 - platily sice i jim, ale nezdá se, že by byly vedly k soustavnějšímu obléhání hradu, jinak by se o tom přece dochovala zpráva. Husité si totiž neměli od obléhání co slibovat a tažení by se tím leda zdržovalo. Navíc byl delší pobyt v nepřehledném terénu přece jen spojen s rizikem. Postačil tedy nejvýše nějaký zbrojný houfec k přechodnému blokování hradní posádky. Ve třetím a čtvrtém desetiletí 15.století byla nepochybně posádka hradu častěji zapletena do srážek Berků i děčínských pánů s hornolužickými městy a zde nutno také nejspíše hledat příčinu jeho zániku. K tomu mohlo dojít zejména při rozsáhlých trestných výpravách Lužičanů v letech 1440 až 1444. Zprávu o hradu Jivníku, dobytém při tažení Pražanů a Jakoubka z Vřesovic proti Děčínu v září 1444, vztahují někteří badatelé (August Sedláček, J.V.Šimák) k tomuto hradu jen s rozpaky. Příčinou je odlehlost od Děčína a nejistota, zda hrad patřil tehdy Vartenberkům, proti nimž tažení směřovalo. Že hrad polovinu 15.století nepřečkal, tomu nasvědčuje i naprostý nedostatek zpráv o něm z doby jen o málo pozdější, z níž se jinak přece jen něco listin dochovalo. Není o něm zmínky v procesu páně Albrechtově (1457-1460) a stejná situace je i při pozdějších majetkových změnách v kraji. Alexander Heber ve svém díle "České hrady, tvrze a skalní hrady" píše o nálezech (na vlastním hradě) do ruda opálených kamenů, které dostatečně osvědčují, že hrad byl vypálen. Archeologický průzkum (zahájený 1983 a již dokončený) naznačil, že se jedná spíše o staré sídliště, které zaniklo ještě před svým dokončením. Možná, že je založili středověcí prospektoři, kteří se zde kolem roku 1300 pokoušeli dolovat železnou rudu, a když poznali marnost svého počínání, odešli jinam.

Byla-li pod hradem ve 14. a 15.století osada, zanikla beze zbytku. Saský zeměměřič Jiří Oeder ml. mohl v roce 1571 zanést do svých plánů jen název "in der Kawe" bez náznaku osady a opodál na Křinici mlýn. Také při vymezení hranic lesa, koupeného saským kurfiřtem v roce 1603 od Jindřicha z Vartenberka, neuvádí se zde více, než "Kawhaus", tedy jediné stavení. Protokol tehdy pořízený mluví sice o zdejším hradě (je to prvá listinná zmínka o něm, hranice vedla jeho příkopem), ale pojmenovat ho už nedovede. Pokusy o zjištění jména hradu vedly k poukazům na lužický rytířský rod von Kyaw, k odvozování názvu od kalů ve vodě při rýžování zlata ("Kalow"), k interpretacím vycházejícím z výslovnosti zdejších německých obyvatel (Kha´stan) i k odůvodňování názvu Karlštejn. Ten se poprvé objevuje (a to jako Horní a Dolní) teprve v roce 1720 na mapě Čech od J.K.Müllera, avšak podání celého okolí je natolik zkreslené, že nebudí důvěru a další kartografy i topografy (i J.Schallera) zavedlo již zcela na scestí. Teprve když v září 1824 objížděl krabě Kinský (jeho rod získal Českokamenicko od Vartemberků v roce 1614) své panství, užívá zápis o tom pořízený poprvé naprosto nepochybně jméno Karlštejn pro pustý hrad u Kyjova. Zde však šlo už jen o působení tradice, založené omyly Müllerovými. V mluvě zdejšího lidu obdržel hrad jiné jméno, a to "Pustý zámek na Nové cestě".

Chřibský hrádek (Dolní Karlštejn)

4 km jihozápadně od Krásné Lípy

Rytina Chřibského hrádku od Karla Brantla - okolo 1840.

Na okraji Labských pískovců, nad Doubickým potokem, stával na ostrohu poblíž vrchu Spravedlnosti a osady Chřibská malý hrad, který založili asi Michalovicové ve 14.století na ochranu České či Lužické cesty. První vedla jednak z Hřenska přes Vysokou Lípu a jednak z Děčína přes Srbskou Kamenici a Všemily do Chřibské a odtud do Lužice, druhá spojovala Lužici přes Rumburk, Krásnou Lípu, Chřibskou, Lísku a Českou Kamenici s Děčínem, respektive s Labem. Nutno předpokládat u Chřibského hrádku rozdělení cest na průsmyk Chřibská - Krásná Lípa a jinou cestu ke Kyjovskému hradu (kolem doubické sklárny, významné pro oba hrady) a dále na Šluknov a Mikulášovice. Nedaleko odtud vede silnice Dolní Chřibská-Doubice a u bývalé hájovny U Sloupu (nazvaná podle sloupu u obory) z ní odbočuje cesta na Tokání (pomístní název zdejšího polesí), která byla kdysi zvaná Budersdorfská. Podle Hebera bylo umístění hradu ideální pro jakousi přestupní stanici pro ostatní hrady v okolí, které jsou přibližně stejně vzdálené (2 hodiny) - Kamenický hrad, Fredevald, Falkenštejn (ten je trochu blíže), Tolštejn, kde mohla být krátkodobě uschována bohatá kořist z válečných výprav do Saska či Lužice.

V souvislosti s hrádkem musíme zmínit i osadu Chřibskou. Chřibská, později městečko, od roku 1570 město, je velmi starobylá. Někteří se domnívají, že se v 11.století sem uchýlila část Srbů před pomstou německého císaře a zde v skrytém lesnatém (a zakřiveném) údolí založila osadu Krywicz. První privilegia dostala od Michaloviců již ve druhé polovině 14.století. Nynější název Chřibská vytvořil Palacký. Měla právo hrdelní, jež se vykonávalo na vrchu Spravedlnost (534 m, něm. Ihrig, Iricht). Poblíže něho byl podle mínění Sedláčkova založen hrádek jako sídlo soudního úředníka (fojta). Hrdelní právo zůstalo i po zpustnutí hrádku a roku 1579 staví novopečené město kamennou šibenici blíže k městu, tam, kde později stála bělírna (Ihrichtbleiche). Vzpomeňme si při té příležitosti, že snad exponovaná poloha Chřibské zabránila většímu rozmachu této staré sklářské osady, kde po zániku četných skláren v bukových lesích Chřibského pohoří byla založena sklárna trvalá. Vojska tudy ve všech významnějších válkách táhla a městečko zle trpělo. Platí to zvláště o roce 1757, Chřibská však byla postižena i za krátké válečné epizody v Čechách před porážkou Napoleonovou roku 1813.

Původ hrádku je spojen i s pověstmi. Podle nedoloženého záznamu kronikáře P.Breuera založil počátkem 13.století vybájený Cherub Berka na Horním pískovcovém svahu lovecké sídlo, v doslovu k jiné Chřibské kronice se mluví o Karlštejnu jako o průvodním hradu Lužické cesty spolu s hrádkem na konci Dolní Chřibské na soutoku Chřibské Kamenice a Doubického potoka. Připomeňme, že nejde o staré kroniky, nýbrž o soupis a opis listin a různých dohadů na základě leckdy nezaručených zpráv, obě kroniky vznikly až v 19.století. Co se týče jména Karlštejn, míní Sedláček, že je vymyšlené, ale v Sommerově Topografii je uveden pískovcový útvar tohoto jména v doubickém revíru a pravděpodobně nejde o ostroh Kyjovského hradu, ač ani to nelze vyloučit. V roce 1846 píše františkánský kněz P.A.Pleschke (Dolnochřibský rodák), že hrad byl nazván "Karlštejn" zeměměřiči. Lidé mu však říkali Pustý zámek. V roce 1826 vydal litoměřický konsistoriální rada Dr. Franz Jakob H.Kreybich (Krásnolipský rodák) "Přehlednou mapu v Litoměřickém kraji ležícího panství Česká Kamenice", ve které můžeme najít označení "Dolní Karlštejn". Avšak v mapách generálního štábu, vydávaných od roku 1847, není zakreslen žádný z hradů jména Karlštejn (ani Dolní - Chřibský hrádek ani Horní - Kyjovský hrádek). Také v kamenické městské knize není o tomto místě spolehlivý údaj.

Severojižně orientovaný ostroh je zakončen nepříliš rozlehlou skálou, tyčící se příkře asi 35 m nad Doubickým potokem. Její jižní konec byl od severu oddělen příkopem vylámaným v pískovci a dále na mírnějším svahu bylo opevnění doplněno systémem dalších příkopů a náspů. Na nevelkém hradišti byly vytesány až 2 m hluboké základy (dnes zanesené humusem) pro věž o rozměrech asi 5 x 6,5 m. Zvláštností byl na jedné straně výklenek tvaru gotického oblouku, podle Hebera se jednalo o krb sloužící k ohřívání zde umístěných nádob s jídlem. Na vnitřní severní straně podvalí je hrubě tesaný letopočet 1690. Samotné tesání hrádku je velmi pečlivé, hrádek byl tedy pravděpodobně vybudován v klidných dobách. V jihovýchodním rohu čtyrhranu jsou nahoře stopy parkánu. Zajímavá je prohlubeň v jihozápadním rohu, kdysi mylně považovaná za bývalý sestup do dolních místností, dnes zasutých. Podnět k této domněnce daly otvory podobné oknům ve strmých stěnách. Na starých vyobrazeních bývá oken více. Podle Hebra zasutí způsobili četní hledačí pokladů z Chřibské, kteří pracovali při čtení pašijí na Květnou neděli. Nalezeno bylo však pouze značné množství šípů, kopí, háků a třmenů. Ještě koncem 19.století byly tyto nálezy k dispozici v Chřibské, avšak jejich nálezci o ně příliš nedbali a tento "kovový šrot" prodali potulným kramářům. Jiní říkají, že zasutí bylo provedeno záměrně proti jejich činnosti. Skutečné okno je však jen jedno a za ním je zcela mělký výklenek, snad nějaká schránka (podle Hebera snad i studna či nádržka pro vodu). Není ani pravděpodobné, že byly místnosti v části, jež se zřítila (část skály se na jaře 1850 sesula do Doubického potoka). To vše je rekvizita pro četné pověsti. Vírou v okna skalních komnat byla ovlivněna i kresba Chřibského hrádku od Karla Brantla. Ze dvou tmavých čtverhranů nakreslených nad sebou ve střední části skály - "oken" - odpovídá nižší záhadnému výklenku (schránce ?) právě popsanému, zatím co okno na obrázku výše umístěné nikdy neexistovalo. Kresba je nejstarším známým zobrazením některého ze šesti hradů, vznikla před rokem 1840 a doprovázela dílo F.A.Hebera "České hrady, tvrze a skalní hrady".

Zdá se, že historie nevzala na vědomí existenci této tvrze. Podle Hebera tu sídlili pěstní rytíři, kteří zničili uhlířskou ves Budersdorf, ležící směrem k Jetřichovicům. Ježto hrádek nevynikal zvláštní pevností, je možné, že byl opuštěn posádkou bez boje. Doklad podobného počínání máme při lužické výpravě u pevného Ronova nedaleko Stvolínek. Aspoň tu nacházíme stopy po násilném zničení ohněm. Mohlo se tak stát v době husitské, ačli je pravdivá zpráva, že husité roku 1425 překročili pohoří u Chřibské - je však ve zhořeleckých účtech škrtnuta (do účtů se zapisovaly odměny poslům, kteří přinesli zprávy). Jeho osud se naplnil roku 1440 za první větší výpravy lužického Šestiměstí na Kamenici a Českou Lípu. Ta však nenašla kronikáře, právě tak jako velmi důležitá výprava proti Berkům roku 1442. Dřívější vlastivědná literatura vztahovala na Chřibský hrádek zprávu, že velitel hradu Irrenbergu (Bludný vrch), podnikl v roce 1435 loupežný vpád do Lužice, takže ztotožnila 2 km vzdálený Irichtberg (dnes Spravedlnost) s Chřibským hrádkem. Novější archeologické výzkumy (F.Gabriel-J.Smetana) tyto názory nesdílejí a kladou konec existence hradu do první poloviny 14.století. Bližší dějiny Chřibského hrádku zůstávají pro naprostý nedostatek písemných pramenů nadále nejasné. Po Michalovicích patřila zdejší oblast Berkům (od roku 1406) a poté Vartemberkům (od roku 1428), za nichž byla v letech 1440-1445 těžce postižena při vojenských výpravách lužického Šestiměstí proti Vartenberkům. Pokud Chřibský hrádek nezanikl již ve 14.století, pak tyto bojové události již nepřečkal.

Vraťme se ještě k legendárnímu Budersdorfu. Osad podobného jména je na českém severním pomezí více a tři dosud existují. Heber se dopustil omylu, když praví, že dotyčný Budersdorf je doložen ve známé listině Albrechta Berky z roku 1457. Tam je nepochybně míněna osada téhož jména ve vikpildu (areálu) žitavském, neboť je jmenována vedle osady Schlegel, jež je též na Žitavsku zcela nedaleko. I jiné domněnky o pozdním zániku našeho Budersdorfu jsou ryze teoretické, když nebyly zkoumány zbytky. (Někdy se zánik přičítá Švédům). Osada stávala poblíže Rudolfova kamene, severně od Jetřichovic. Jméno je odvozeno od lokátora Burgharda (možná i burggraf, purkrabí, třeba z Falkenštejna). Tato osada je nejpravděpodobněji dokladem nepovedené kolonizace v neurbárním území. Na místa této zaniklé osady uložili si někteří bohatí měšťané chřibští za kratičké (tzv. bramborové) války roku 1778 své cennosti, leč "ostrouhali kolečka", neboť Prusové právě oněmi místy táhly na Českou Kamenici (je známa příslušná špionážní mapa).

Okolí Chřibského hrádku se vyznačuje mírně romantickou krajinou lesů a zadumaných palouků v povodí Doubického potoka. I dnes je seshora poměrně slušný rozhled. Jižně se zdvihá vysoký Studenec, jihovýchodně Chřibský vrch, východně přečnívá vysoký zalesněný vrchol Spravedlnosti. Cestou na Spravedlnost přijdeme k převislé stěně, jak je známá pod Mariánskou skálou u Jetřichovic (tzv. Balzerovo ležení či Exulantská jeskyně), nebo i poblíž Brtnického hrádku (Švédské ležení). Cesta na Spravedlnost je od Chřibského hrádku neznačená a nepřehledná, lepší je jít po žluté značce vedoucí z Chřibské do Doubice.

Brtnický hrádek (Loupežný zámek)

12 km západně od Rumburka

Podvalí věže s viditelnými lůžky pro trámy.

Cestou (zelená turistická značka) vedoucí od místa, kde stával lovecký zámeček Šternberk (již zbourán z důvodů napadení dřevomorkou) nedaleko Brtníků přímo k jihu dojde se asi po dvaceti minutách k málo znatelné pěšině, odbočující na západ, přímo na krátký ostroh, na němž stál nejmenší ze šesti skalních hradů. Shlížel do propasti Hlubokého dolu, přímo naproti jinému ostrohu s pitoreskními skalními útvary Korunou a Mužem.

Pomocí schůdků (vytesaných až v osmdesátých letech 19.století) překonává pěšina běžící po ostrohu tři rozsedliny ve skále, jež po úpravě zvyšovaly bezpečnost hrádku, až ke čtvrté a nejhlubší rozsedlině, která už tvořila skutečný, třebas úzký, ale asi 8 m hluboký příkop. Výstup na hrádek se pak děje po uzounké terase se schůdky v severním boku skály. To byla kdysi velká výhoda, jež umožňovala hájit se s minimálním počtem lidí. Hrádek jich ani mnoho nepojal - pozůstával z jedné větší stavby, zakotvené - tak jako jinde - na trámech položených napříč čtvercového sklepení. To bylo vytesáno ve vrcholovém skalisku tvaru bochníku, kolem něhož zbývá na povrchu skály písčitý ochoz. Z tohoto ochozu se vstupovalo do sklepení otvorem prolomeným v jeho severní stěně a dnes pravděpodobně širším než kdysi, následkem pochybených zásahů z předminulého století (Kyjovský horský spolek si zde v roce 1890 zřídil krytou klubovnu, která se nezachovala). Uvnitř místnosti svědčí otvory po trámech - podobně jako na Vlčím hrádku - o zavěšení police. Jediná hradní stavba byla asi hrázděná či prkny obedněná a měla podobu nevysoké věže. Šikmo vzhůru směřující lůžka pro trámy, rozložená kolem obvodu vrcholového skaliska, naznačují, že zde byly vzepřeny sloupky podpírající dřevěný ochoz. Ten dokola obepínal těleso věže a měl zlepšit rozhled i poskytnout ochranu při střelbě do údolí. Západní obvod skály je přerušen rozsedlinou, kdysi opatřenou dřevěnými příčlemi, která klesá o několik metrů k malé skalní terase. Na té dosvědčují značně zvětralé stopy po opření trámů existenci nějaké další obranné stavby, snad rovněž pavláčky pro střelce.

Miniaturní hrádek zapadlý hluboko ve skalách a lesích budil svou existencí dlouho jen rozpaky či dohady o loupežnících. Všechny historické souvislosti však ukazují, že i tento hrádek nutno přičíst Berkům z Dubé a době, kdy upevňovali a zvelebovali své zdejší panství, tedy čtrnáctému století. Záhadným by se ovšem mohl zdát účel stavby. Její rozměry nedovolovaly asi více, než výkon strážní služby s malou posádkou. Na střežení osady či nějakého podnikání není zde ani pomyšlení, a tak může polohu hrádku vysvětlit jedině průběh středověkých komunikací. Ty jsou - ovšem z pozdější doby - zachyceny ve dvou dokladech drážďanského zemského archivu, a to jednak v rukopisné mapě Saska od Matyáše Oedera (list 177b, pořízený mezi léty 1587 a 1599, jednak v soupisu cest vedoucích ze Saska přes českou hranici, vzniklém rovněž koncem 16.století. Oederova mapa zachycuje též území mezi dnešní státní hranicí na Bělé a Krásným Bukem, i když není zobrazeno tak detailně, jako území saské. Směrem od hranic také ubývá podrobností. Brtnický ani Vlčí hrádek není zaznamenán, ale je výrazně zachycena cesta vedoucí dodnes z Brtníků přes pozdější Šternberk až k rozcestí asi 800 m jihozápadně od zámečku, kde se dělí. Jedna větev sestupuje skalnatým terénem v blízkosti hrádku na jih až ke Křinici nedaleko ústí Vlčího potoka (kromě zakončení tedy stejně jako dnes). Druhá větev pokračuje z rozcestí k jihozápadu a končí - jak by se dle mapy zdálo - slepě, nedaleko ústí Brtnického potoka do Křínice. Zakončení obou cest budí pochybnosti a není asi přesné, protože Oeder vycházel při mapování jistě od obydlených míst (z Brtníků a Panského) a končinám těsně při Křinici, kde byla hranice mezi panstvími jasně dána řekou, věnoval asi méně pozornosti. Pokud jde o trať z rozcestí severně od hrádku až k Brtnickému potoku, ukazuje na její pokračování již zmíněný soupis cest, který na Oedera jinak přesně navazuje. Uvádí dokonce u cest tytéž značky (byly i v přírodě na hraničních kamenech), jimiž cesty rozlišuje v mapě Oeder, který možná neměl k autorství soupisu daleko. Jednu z cest uvádí soupis takto (v českém překladu): "Přes Bělou, tam kde se sbíhají hranice mého milostivého pána kurfiřta a pana z Vartenberka a Šlejniců s mým milostivým pánem." Místo, kde tato překročila hranici, je tedy nesporné: ústí Bělé do Křinice. Sem sestoupila od Hinter-Hermsdorfu, kde navazovala na Českou cestu od Šaunštejna. Na východ od Bělé však mohla pokračovat jedině k ústí Brtnického potoka a pak trasou již popsanou, zejména když dnešní cestu podél Brtnického potoka na sever ani Oeder ještě neuvádí. Skutečně také má takto rekonstruovaná trasa typický charakter středověké komunikace, jež se drží pokud možno na výšinách a v otevřeném terénu, do údolí pak sestupuje jen tehdy, je-li to nutno k překonání vodních toků. Z Brtnického hrádku lze dokonce značný kus této cesty přímo pozorovat. Ze všech těchto důvodů lze tedy mít za to, že zde Oeder skutečně zachytil cesty velmi staré, jež současně vysvětlují volbu polohy hrádku. Byl tedy umístěn tak, že chránil nejkratší spojení mezi labskou dopravní tepnou či Českou cestou na jedné straně, a stezkami, jež vedly Šluknovskem do Čech, k Budyšínu či do Žitavska, na straně druhé. Spolu s hrádky na Vildštejnsku a s Vlčím hrádkem doprovodil tuto transversální komunikaci v riskantních podmínkách pískovcového terénu od Bad Schandau až ke Krásné Lípě, kde byla již v dosahu mocného Tolštejna.

Konkrétní události s hrádkem spojit nelze. Povšechně možno říci, že jeho osudy probíhaly asi obdobně jako u Vlčího hrádku, a nelze ani vyloučit podřízení obou jedinému hejtmanu. Hospodářská prosperita kraje, patřícího od roku 1361 schopnému hospodáři Hynku Berkovi Honštejnskému, se schýlila ke konci rozdělením majetku mezi jeho syny po roce 1410. Ta část Šluknovska, kde stál hrad u Brtníků, připadla s Honštejnskem Hynku mladšímu Berkovi, který se spolu s bratry a synovci zapletl do drobných válek s Lužičany, Míšňany i s pány z Vartemberka, trvajících až do 40.let 15.století. Ty se zmírnily teprve v roce 1443, když saský kurfiřt získal nejprve výměnou Honštejnsko a pak v roce 1451 od Albrechta Berky (koupí i výměnnou) Vildštejnsko. Albrecht Berka přitom naopak spojil ve svých rukou celé Šluknovsko a mezi ním a saským kurfiřtem došlo brzy k novému ozbrojenému sporu, a to o pásmo lesů "v šíři jedné míle od Brtnického potoka až k Bělé", tedy mezi dnešní osadou Kopcem a státní hranicí a v těsné blízkosti hradu u Brtníků. Je nejisté, zda byl tenkrát pan Albrecht v právu, zejména když při dělení v roce 1410 skutečně začíná popis hranic Vildštejnska už při ústí Brtnického potoka a ne až na Bělé. Neznáme ani závěr sporu, od něhož po roce 1456 odvedl pana Albrechta osudný proces s Vartenberky. Zřejmě však prosadil Albrecht svou, protože hranici na Bělé uznává již Oeder koncem 16.století a také dodnes tak zůstala. Někdy během bouřlivého období za synů a vnuků Hynka Berky Honštejnského hrad u Brtníků zanikl, anebo byl po polovině 15.století opuštěn, když ztratil svůj účel změnou držitelů kraje (zejména po konfiskaci majetku Albrechta Berky pro vzpouru proti králi Jiřímu Poděbradskému v roce 1462).

Protože není o hradu jediné písemné zprávy, kromě letmé zmínky panského úředníka F.Fusse (1793), pátralo se po jméně hradu marně. Dohady A.Sedláčka a J.V.Šimáka o Hennensberku, který stával ve skutečnosti na západ odtud, na Vildštejnsku, vznikly nedorozuměním a název Loupežný (Loupežnický) zámek lesnické mapy z roku 1736 je jen výtvorem lidové fantazie, i když snad ne bezdůvodným, jak o tom svědčí nález bambitky z 18.století. V lidovém pojetí byl název hrádku též "Pustý zámek na Brtnických vřesovištích".

Vlčí hrádek (Pustý zámek, Hrad Knoblochova noha)

9 km jihozápadně od Rumburka

Lakonická zpráva Augusta Sedláčka o hrádku "západně od vsi Vlčí Hory, jen od ní přístupném", nepochybně zpráva z třetí ruky, byla dosud jediným návodem, jak hledat ve změti skal zbytky tohoto opevnění. Hledání není snadné ještě dnes. Cesta od myslivny na jižním konci zmíněné obce k západu vede asi po dvaceti minutách ke školce a krmelci hluboko v lese. Po dvojím sestupu mýtinami s kapradím až po pás ústí cesta během dalších deseti minut na skalnatý ostroh. Jiná možnost je vyrazit od Turistického mostu po zelené značce do Brtníků proti proudu Vlčího potoka. Na první křižovatce opustíme zelenou značku a pokračujeme rovně do Dlouhého (Knoblochova) dolu proti proudu Panského potoka. Po 250 m odbočuje vpravo cesta, kterou ignorujeme, po dalších 200 m odbočuje další cesta vpravo, zde překročíme potok a dáme se cestou vlevo do Kunzova dolu. Krátce před dosažením náhorní plošiny přetíná cestu stezka, my se po ní dáme vpravo, po dalších 20 m nám přetíná cestu další stezka, po které se opět dáme vpravo, ta nás pak dovede na vrchol ostrohu. Jeho nejzazší konec zabíral hrádek. Stál vysoko nad ústím Rákosového dolu (na jihu) do Knoblochova dolu (na západě) a k severu shlížel do krátkého Kunzova dolu.

Přístup ke hrádku byl přerušen dvojím příkopem napříč ostrohu. Za prvý příkop posloužila téměř bez úprav klikatá, ale dost široká i hluboká skalní rozsedlina, druhý příkop následoval brzy za ní. Předhradí bylo tedy velmi stísněné a neslo asi jen o málo více než dodnes dochovaný pískovcový kvádr, vystupující po přitesání z okolní skály a určený k opření zvedacího mostu. Na balvan se stoupalo zřejmě po dřevěném nájezdu. Dno druhého příkopu, který tedy býval překlenut zvedacím mostem, leží téměř 10 m pod úrovní vnitřního hradu. Ten je dnes ve východní a severní části porostlý sosnami a borůvčím, což ztěžuje rekonstrukci půdorysu. Po obou stranách brány, do níž vedl most, i za ní stály jistě kromě náspu, pravděpodobně s palisádou, některé drobnější stavby a ponechávaly místo i pro nevelké nádvoří. O několik metrů dále k západu je již skála obnažena. Tam je vytesána - také odjinud známá - prohlubeň čtvercového půdorysu s lůžky pro uložení trámů na horních okrajích dvou protilehlých stěn. Žádné stopy neukazují však na uložení trámového rámce kolem dokola, potřebného pro srubovou stavbu. Šlo tedy o lehčí stavbu hrázděnou či prkny obedněnou, nejvýše snad o dvou nadzemních podlažích (jinak by byla jistě příliš labilní). Takové stavbě by také mohla nasvědčovat na dně sklepa jílovitá hlína, jaká by se dobře hodila na lepenici, vyplňující pole mezi trámky hrázděné stavby, a která nemohla vzniknout ani zvětráním pískovce, ani tlením jehličí. Od jihovýchodu vede do popsaného sklepení chodbička, kdysi jistě zastřešená. Ve stěně vlevo od ní spára ve skále sloužila po přizpůsobení za okno. Při protější stěně byla umístěna dřevěná police se dvěma příhradami. Svědčí o tom čtyři otvory ve stěnách, zbylé po vodorovných trámcích. Zlomky nádob pocházející právě z tohoto místa ukazují na využití sklepa za spižírnu.

Lidský obličej vytesaný do západní stěny místnosti.

Kuriózní detail nese západní stěna místnosti: dosti hluboko vyrytou podobu zamračeného mužského obličeje s naznačenými kníry a nápadně velkýma ušima. Středověký původ této kreace je ovšem těžko dokázat, ale je dobře možný jednak pro značnou zvětralost kamene v rýhách, jednak pro celkový nedostatek iniciál, letopočtů apod. po nevychovaných návštěvnících z novější doby - hrádek totiž byl a vlastně je téměř úplně neznámý. Kresby si ostatně všiml už na konci 18.století Fr. Fuss. Také malá výška nad dnešním dnem prohlubně by ukazovala spíše na dobu, kdy mohl původce karikatury ještě stát na původní kamenné podlaze. Lze konečně poukázat na podobné výtvory na nedalekém saském Arnsteinu, kde se jejich středověký původ považuje za doložený zobrazeným dobovým krojem. Snad si zde tedy skutečně zbrojný lid krátil chvíli karikováním někoho ze svých nadřízených - nic nového pod sluncem. K jihu, do Rákosového dolu, shlížela právě popsaná věžovitá stavba přes dřevěnou pavlač s předprsní, jak ukazují stopy po uložení dlouhých trámů napříč okrajových skalních rozsedlin. Na tyto stopy navazuje nehluboký žlábek, obíhající obloukem západní cíp skály a místy přerušený jamkou pro sloupek. Podle toho mohlo jít jen o ohradu vypletenou proutím či rákosím a vymazanou hlínou: zde ve výšce mohla to být postačující ochrana před šípy z údolí. Podobná technika byla dokázána i na saském Hocksteinu. Žlábek pro pletenou ohradu je na jednom místě přerušen mělkou čtvercovou prohlubní, podobnou té, jaká je na Arnsteinu a Wintersteinu, kde sloužila pro signální oheň. V tomto případě však, pro bezprostřední blízkost hořlavého materiálu, je vhodnější v ní spatřovat základ krytého stanoviště pro hlídku či něco podobného.

Jak ukazuje vybavení hrádku, šlo i při jeho nevelké rozloze o stavbu pečlivě vybudovanou. Jeho účel nebyl tedy zřejmě tak nedůležitý, jak by se dalo soudit z jeho dnešní izolace. Hrádek vznikl na půdě, která patřila od druhé poloviny 13.století Berkům z Dubé. Podle postupu kolonizace i podle vzrůstu obchodního ruchu v přilehlé krajině přichází však pro stavbu hrádku nejspíše v úvahu až 14.století. Nelze vyloučit, že ho Berkové postavili poté, co byly blízké obchodní cesty a jejich křižovatky v r. 1339 zbaveny ochrany hradu v Krásném Buku. Tomu odpovídá i skutečnost, že všechny v daném terénu myslitelné a dosti rychle sjízdné či schůdné trasy pro výpad z hrádku směřují na východ až severovýchod do prostoru Vlčího Hory, Sněžné a Krásného Buku. Tudy procházely obchodní cesty z Míšeňska či Budyšínska, s dalším spojením několika směry ku Praze či k Žitavě. Také v bezprostřední blízkosti nutno však předpokládat komunikaci, vedoucí Rákosovým dolem, závěrem Knoblochova dolu a stoupající za Vlčím potokem k blízkému Brtnickému hrádku. Z toho pak vyplývá i možnost snadného spojení od Krásné Lípy až na Českou cestu u Hinter-Hermsdorfu. Posádka měla tedy podle všeho za úkol dbát na bezpečnost cest a poskytovat na nich podle potřeby doprovod. Hrádek navazoval touto svou funkcí, podobně jako blízký Brtnický, na ostatní opevnění, kterými si Berkové z Dubé na honštejnském panství zajistili celou cestu od labských překladišť zboží v Postelwitz a Bad Schandau do Šluknovska. Nejintenzivněji asi hrádek plnil své poslání v době Karla IV. a Václava IV., za značného hospodářského rozkvětu kraje pod starým panem Hynkem Berkou. Při dělení majetku mezi syny v roce 1410 lze usuzovat podle přidělení Mikulášovic a Brtníků, že byl hrádek v tom dílu Šluknovska, který se dostal Hynkovi ml. na Honštejně. Z válek husitských nemáme zprávy o bojích, jež by se ho musely dotknout. Jistě prokazoval tehdy příležitostné strážní a zpravodajské služby, jako tomu bylo i jinde. Zato byla posádka hrádku jistě zúčastněna až do čtyřicátých let patnáctého století na ozbrojených sporech Berků s Lužičany, Míšňany a Vartenberky. Se značnou pravděpodobností lze položit násilný zánik hrádku právě do této doby. Zuhelnatělé dřevo, dochované ve dvou z otvorů pro trámky nesoucí polici ve sklepení, by aspoň nasvědčovalo zkáze ohněm. Ta mohla ovšem nastat i zásahem blesku, a třeba až v době, kdy byl hrádek již pustý. Dočkal-li se tedy Vlčí hrádek let 1443-1451, kdy přešlo do saských rukou nejprve Honštejnsko (1443) a pak Vildštejnsko (1451), byl již jeho osud zpečetěn. Cesty k západu a jihozápadu, jež přinášely Berkům z Dubé tak dlouho užitek, vedly nyní do prázdna. Ani saský vévoda neměl na nich přílišný zájem - hospodářství nově nabytých panství orientoval pochopitelně směrem opačným, ke svému původnímu teritoriu. Proto také byly v roce 1456 již opuštěny všechny hrádky vildštejnského panství i s někdejším sídelním hradem. Také vojenská technika, zejména dělostřelecká, učinila během prvé poloviny patnáctého století mohutný skok. Fortifikace toho druhu, s jakým se zde setkáváme, pro ni nebyly již vážnou překážkou a staly se přežitkem. Všechny důvody tedy vedou k úsudku, že Vlčí Hrádek z těch či oněch příčin polovinu patnáctého století nepřečkal, či alespoň ne o dlouho.

Později bylo zapomenuto i jméno hradu. Lesnická mapa, na níž je v roce 1737 poprvé zachycen, zná pouze Pustý zámek (na vřesovištích Vlčí Hory), písemná zpráva o něm je až z roku 1793, kdy jeho zbytky popsal vrchnostenský úředník F.Fuss. Pro pokusy odvodit jméno hradu od Knoblochů z Varnsdorfu (v lidovém pojetí název "Hrad Knoblochova noha"), berkovských vazalů a úředníků, motivované blízkostí Knoblochova dolu (doloženého již v 16.století), nejsou řádné důkazy a pro jiná řešení nejsou zatím vodítka.

Až o tři sta let později ožilo na nějakou dobu okolí hrádku, když se v lesích pod Vlčí horou dovedně skrýval Jakub Raschauer, válečný vysloužilec, který se nedovedl vrátit k pokojnému životu a stal se banditou. Snad i pustý hrádek mu posloužil za jednu z tajných skrýší, jež daly vzniknout pověsti o kouzelné vestě, která činila loupežníka neviditelným. Nezabránila ovšem, aby skončil roku 1740 v Lipové na šibenici. Na cestách pod hradem, ještě v osmnáctém století dost frekventovaných, jak ukazuje mezi jinými značka s poštovskou trubkou (nebo loveckým rohem ?) a letopočet 1749 na balvanu v Rákosovém dole, bylo opět bezpečno.

A ještě dva hrady u České Kamenice:

Frýdvald (Fredevald, Pustý zámek)

3 km východně od České Kamenice

Zbytky zdiva.

Hrad Frýdvald stál nad údolím říčky Kamenice na vysoké skále z šikmo položených sloupů, jež je dnes přírodní rezervací. Býval považován za první kamenický hrad, což však není písemnými prameny bezpečně prokázáno. Zbytky hradu jsou skrovné a je těžké z nich určit jeho dispozici, protože Frýdvald byl většinou ze dřeva. Na severozápadě objektu byla hradba, níže nad cestami val s palisádami, na jihu spadá skála svisle do hlubiny, kde teče říčka Kamenice, na východě bylo využito za strážnici mocné skalisko. Dřevěný palác měl frontu k jihu. Na hradě je zachován již jen sklípek a sporé zbytky zdiva.

Hrad Frýdvald založili patrně Michalovicové v polovině 14.století na ochranu lužické cesty, jež vedla severně od něho k Chřibské. Doložen je však až roku 1406, kdy hejtman hradu Zikmund ze Slibovic byl už ve službách Berků, jimž tehdy patřilo celé okolí České Kamenice. Při dělení berkovské državy mezi pět synů připadl hrad po roce 1410 Janu Berkovi. V roce 1427, kdy Jindřich Berka podnikl vpád do Lužice, sídlila na hradě jeho manželka Jitka z Házmburka. Purkrabím hradu v té době byl Mikeš Pancíř ze Smojna, jenž odtud v letech 1429 a 1430 a pak ze Sloupu po léta napadal Lužici. V roce 1428 prodal Jindřich Berka Frýdvald Zikmundu Vartemberkovi na Děčíně, který ve výbojích pokračoval. Zdá se, že husité nechali hrad na pokoji, ale pozornost mu věnovali Lužičané za půtek s Vartemberky, neboť jeho posádka spolu s posádkou hradu Děvína napáchala podle soudobého svědectví "více škod než všichni kacíři". Počátky zániku Frýdvaldu spadají do 40.-60.let 15.století, kdy zdejší oblast těžce postihly výpravy lužických měst. Jejich tažení v letech 1440, 1444, 1467 způsobily škody i na Frýdvaldě, který v té době naposled plnil svou vojenskou funkci. Protože Vartemberkové měli na svých statcích lepší a výstavnější sídla, například nedaleký hrad Kamenici, opustili Frýdvald a ponechali ho osudu, takže postupně zanikl. Také veškeré zprávy o něm mizí. Od 16.století je hrad prokazatelně pustý. Roku 1890 byla k troskám hradu zřízena stezka a na vrcholu upravena vyhlídková plošina.

Kamenice (Kamenický hrad)

16 km východně od Děčína

Zbytky hradu Kamenice, dnes byla přistavěna dřevěná vyhlídková věž.

Na kuželovité čedičové hoře (530 m) jižně od města České Kamenice (dříve jen Kamenice) se dodnes zachovaly zbytky hradu Kamenice. Přístup k hradu byl od východní strany cestou otáčející se po svahu mírným stoupáním k západu. V místě, kde se cesta přibližuje ke zčásti opracovaným skaliskům po pravé straně, stávala první brána. Druhá brána k hornímu hradu byla na západní straně hory, kde strmé skály pod vrcholem tvoří přirozenou úzkou soutěsku. Dnes stojí na samém jižním okraji nevelké plošiny vrcholu zříceniny hradního paláce obdélníkového půdorysu až do výše druhého patra. Na východním okraji horního hradního prostoru se zachovaly zbytky hradeb, obepínající hradní palác částečně také z jižní strany. Z ostatních staveb a zařízení hradu již nezůstalo zachováno nic.

Počátky hradu Kamenice klade A.Sedláček do 40.let 15.století, ale toto vymezení není spolehlivé. V tehdejších písemných pramenech se uvádí nový hrad či tvrz "u Kamenice", což se může vztahovat i na nedaleký hrad Frýdvald (3 km východně od města České Kamenice). Proto také K.Linke klade hrad Frýdvald na horu nad Českou Kamenicí a zmíněný hrad 3 km od České Kamenice nazývá Kamenicí. Ukázalo se však, že nemá pravdu.

V písemných pramenech se hrad Kamenice objevuje nepřímo v letech 1440-1444. Stalo se tak při vojenských vpádech Lužičanů, kteří vedli v této oblasti proti Vartemberkům mnohaleté války. Jejich příčinou byla potupná poprava člena vartemberského rodu Jana z Ralska v Žitavě v roce 1433, zajatého při nájezdu do Lužice. Město Kamenice s okolím se stalo cílem první výpravy v roce 1440. Lužické prameny mluví o vypálení Kamenice, neříkají však, zda se jedná o hrad, či město. Z roku 1442 je však ve zhořeleckých radních účtech záznam o tom, že někteří Zhořelečtí zahynuli před novou tvrzí u Kamenice. Z toho A.Sedláček vyvozuje, že hrad Kamenice byl založen v době příměří mezi oběma výpravami v letech 1440-1442. Ale ani v souvislosti s poslední výpravou Lužičanů v roce 1444, kdy bylo vypáleno město Kamenice a zpustošeno okolí, není o hradu Kamenici výslovná zmínka. Z písemných pramenů tedy dobu založení hradu nad městem Českou Kamenicí nelze zjistit. Není vyloučeno, že byl založen již před zmíněnými událostmi a že prameny o něm mlčí prostě proto, že nesl stejné jméno s městem pod ním ležícím. Za nepřímý důkaz toho lze považovat i okolnost, že v nejstarší kamenické městské knize (od roku 1380) jsou do roku 1411 u hejtmanů panství uváděny vždy také hrady, na nichž sídlili, obvykle Šarfenštejn (Ostrý) nebo Falkenštejn. Po roce 1411 již jména jejich sídel v zápisech chybí, z čehož se dá usuzovat, že sídlili na hradě nad městem, a tuto skutečnost jako samozřejmou písaři nepovažovali za nutné uvádět. F.A.Heber klade založení hradu do stejné doby jako založení města Kamenice, tj. do 70.let 13.století, ještě před smrtí Přemysla Otakara II. (1278). Obranná funkce hradu pro město, položené v dosti těsném údolí, je zřejmá. Mohl být ovšem postaven také poněkud později. Určitě však nebyl založen teprve v době mezi květnem 1440 a říjnem 1442, jak usuzoval A.Sedláček.

Dlouholetými boji s Lužičany a saskými vévody se Vartemberkové finančně velmi vyčerpali. Po několika dílčích odprodejích koupil v roce 1511 celé děčínské panství s Kamenicí Mikuláš Trčka z Lípy, ale již po čtyřech letech je prodal bratrům Hanušovi, Bedřichovi a Wolfovi ze Salhausenu. Před rokem 1535 koupil Kamenici jako samostatné panství Prokop z Vartemberka. V držení Vartemberků zůstala Kamenice do roku 1614, kdy ji koupil Radslav starší z Vchynic. V kupní smlouvě se hrad Kamenice uvádí už jako pustý. Také v konfiskačních záznamech z roku 1622 je zapsán jako "zámek pustý nad městem". Jsou to vlastně jediné výslovné zprávy o hradu. Jeho funkce vojenské pevnosti byla obnovena za třicetileté války, když jej v druhé polovině 30.let obsadily císařské oddíly. Za tažení švédského Banérova sboru ze Žitavy k České Lípě a Děčínu v roce 1639 byl kamenický hrad dobyt, vypálen a rozbořen. V troskách již zůstal.

V roce 1880 se českokamenický okrašlovací spolek rozhodl zpřístupnit Zámecký vrch jako výletní místo. Členové spolku opravili obvodové zdi bývalého hradního paláce a vestavěli do nich dřevěnou stavbu pohostinství a krytou, 16 metrů vysokou rozhlednu. Romanticky upravená zřícenina s vyčnívající vyhlídkovou věží působila pěkně a pohled z jejího ochozu na město a okolí rozhodně stál za výstup na vrchol, zvláště když se návštěvník mohl občerstvit v hradní restauraci, vyzdobené erby bývalých majitelů, nebo posedět ve starobylém rytířském sále zřízeném na hradě v roce 1910. Ještě ve 30. letech 20. století patřil Zámecký vrch k oblíbeným vycházkovým cílům obyvatel České Kamenice; později ale stavba chátrala, až z ní zůstaly jen opuštěné ruiny se zbytky dřevěné kostry věže. Zdivo hradního paláce, vypínající se do výše dvou poschodí, bylo konzervováno a několik let obestavěno lešením. Teprve v roce 1998 byla oprava dokončena a uvnitř hradního paláce byla postavena nová vyhlídková věž, umožňující krásný výhled na Českou Kamenici i do širokého okolí. Na východním okraji vrcholu jsou ještě zbytky hradeb, které kdysi obklopovaly celý hrad, na skalnatém ostrohu u bývalé hradní brány stával kříž.

Výčet hradů by byl neúplný bez hradů Krásný Buk a Tolštejn i když ty jsou už značně mimo České Švýcarsko:

Krásný Buk

2 km západně od Krásné Lípy

Zbytky věže Krásného buku.

0,5 km západně od osady Krásného Buku, která je dnes součástí Krásné Lípy, stával hrad Krásný Buk, jenž býval správním centrem této části Rumburska na pomezí Žitavska. Jeho sporé zbytky se dochovaly na nevýrazném zalesněném návrší, které vybíhá od osady Sněžná nad severní okraj údolí říčky Křinice a které se dříve označovalo jako Zámecký vrch. Hrad vznikl asi na sklonku 13.století (ale o jeho založení se nedochovaly žádné zprávy), snad v souvislosti s expanzí posledních Přemyslovců do Žitavska. Jeho zakladatelem mohl být některý člen rodu Markvarticů, kteří kraj po roce 1263 nejspíše ovládali. Později získal Žitavsko a přilehlé části severních Čech Jindřich z Lipé, který byl jedním z nejmocnějších šlechticů v zemi a na počátku 14.století si zde vytvořil téměř samostatný stát. Když v roce 1319 vyměnili Jindřich z Lipé Žitavsko s hradem Ronovem a příslušenstvím (získal toto území roku 1310) s králem Janem Lucemburským za statky na jižní Moravě (kam odcházel za svou milenkou, královskou vdovou Eliškou Rejčkou), je v listině poprvé uveden i hrad Krásný Buk. V roce 1337 se uvádí znovu, když posádka z hradu Tolštejna ohrožovala bezpečnost na cestách do Lužice. Žitavské oddíly se tehdy zmocnily Tolštejna, a když loupeže z Krásného Buku pokračovaly i nadále, vypravili se sem Žitavští v roce 1339 a hrad 15.října 1339 dobyli a zničili. Po tomto roce zprávy o hradu mizí. Jako součást tolštejnského panství ztratil v blízkosti pevného Tolštejna svou dřívější funkci a nebyl již nikdy obnoven.

Staré zbytky ukazují, že Krásný Buk patřil k malým hradům. Hrad stál na nevelkém žulovém vršku, který byl od severu chráněn údajně čtyřmi valy s příkopy. Jejich větší část byla ale později rozorána, pouze na severním okraji lesa je dodnes patrný krátký zbytek předposledního příkopu. Za ním bylo předhradí, sahající až k poslednímu příkopu, který jako jediný kruhovitě obíhá celé hradní návrší ze všech stran. Široký a hluboký příkop byl vyhlouben ve svahu hradní kupy tak, aby na jeho vnějším okraji zůstal ještě mohutný strmý val. Ze samotného hradu již mnoho nezůstalo. Kromě několika nepatrných zbytků zdí se na vrcholku dochovaly asi 2-3 m silné kamenné základy válcové věže, za níž na sníženém místě zřejmě stával původní dřevěný (částečně zděný) hradní palác. Při vykopávkách v roce 1850 byly na hradě vedle keramických střepů údajně nalezeny i podkovy, hroty šípů a husitský palcát. Na poli nedaleko zříceniny byla také nalezena úplně zvětralá a do dvou částí rozpadlá římská mince císaře Hadriána (117-138 po Kristu).

Tolštejn

4 km jihozápadně od Varnsdorfu

Rozsáhlé královské državy na severu Čech postupně získávaly do svého vlastnictví dva mocné šlechtické rody, které zastávaly na královském dvoře Přemyslovců významné funkce. Zatímco Berkové z Dubé ovládali své državy z hradu Honštejna, vartemberská větev Markvarticů vybudovala snad již v polovině 13.století jako své sídlo hrad Tolštejn.

Hrad, jehož název s největší pravděpodobností pochází z označení skály (Dohlenstein=Kavčí skála), měl jedinou bránu na východní straně hradiště. Tvořilo ji čtyřhranné stavení se dvěma vraty a průjezdem. Odtud byl vchod do čtyřhranné věže, jejíž 2 m silné zdi, sahající až do výšky 18 m, uchovaly v sobě dodnes okna a dveře. K této věži přiléhalo stavení obdélníkovitého tvaru stojící v severojižním směru. Východní stěna tohoto stavení tvořila součást hradeb. V jeho jižní části k němu přiléhala bašta podkovovitého tvaru, v jejímž sklepení bylo zřízeno vězení. Od vstupní brány pokračovala hradba severozápadním směrem až k mohutné šestihranné dvouposchoďové baště, která byla poněkud předsunuta. V jejím přízemí, soudě podle nalezených kachlíků a žlábků při vykopávkách, byla pravděpodobně lázeň, nad ní v prvním patře pak podle některých zpráv kaple. Hradba pak směřovala na západ k obdélníkovitému stavení, které z ní poněkud vystupovalo. V jeho prvním poschodí byla síň. Zde jsou patrné stopy po přestavbě, která se prováděla za Šlejniců. Svědčí o tom zejména široké okno, typické až pro dobu renesance. Západně od tohoto stavení, spojena s ním krátkou zdí, stála věž s hladomornou. Proto měla třípatrová věž vchod asi 5 m nad zemí. Hradební zeď pak pokračovala jižně až ke skále, která uzavírala opevňovací věnec a na jejímž vrcholu měla stanoviště hlídka. Uvnitř tohoto kruhu hradeb byly umístěny všechny potřebné obytné a hospodářské budovy, mezi něž patřil především hradní palác, obytné místnosti hradní posádky, konírny a spižírny. Vnitřní hrad, postavený na vrcholu čedičového skalního útesu, s věží a palácem na severozápadní straně, zmizel dnes téměř úplně. Zůstaly pouze výřezy ve skále. Dochováno zůstalo opevnění předhradí s mohutnou štítovou zdí a poloválcovou baštou, chránící jižní stranu předhradí při vstupní cestě a bráně, na východní a severní straně tři poloválcové obdélné, polygonální bašty a zbytky hospodářských budov. Zevní opevnění pochází z období přestavby za Šlejniců, tedy z rozhraní 15. a 16.století.

Založení hradu Tolštejna již ve 13.století podporuje zpráva z roku 1262, kterou cituje německý regionální historik O.Sauppe: "V roce 1262 bylo na Tolštejně opět mnoho zemských škůdců, které žitavská a jiná města vyhnala a pronásledovala." Také další německý regionální historik Robert Lahmer ve své kronice města Šluknova podporuje tvrzení, že hrad Tolštejn byl založen již v polovině 13.století. Průkazné dokumenty, svědčící o existenci tohoto vartemberského sídla, však pocházejí až ze začátku 14.století.

Prvním historicky doloženým majitelem hradu Tolštejna byl Vaněk z Vartemberka (1325-1363), nejvyšší číšník Království českého, držitel Vartemberka, Děvína a Zákup. Svými výboji severním směrem narazil na zájmy hornolužických měst, která proti němu vypravila vojsko a roku 1337 hrad Tolštejn dobyla. O této události napsal písař města Žitavy, Jan z Gubenu, zápis do žitavské městské knihy.

Tolštejn zůstal v držení Vartemberků po celé 14.století. Roku 1402 však Václav z Vartemberka prodal Tolštejn Hynkovi Berkovi z Dubé a ponechal si pouze Zákupy. Berkové tím scelili své državy na severu. Hynek zabezpečil starý hrad novou vstupní věží a čelo štítovou zdí. Po jeho smrti před rokem 1419 došlo k dělení značného majetku mezi syny, přičemž Jan mladší obdržel Tolštejn společně s Frýdvaldem, Falkenštejnem, Kamenicí a částí Chlumu, Malešova a Skalice.

Ačkoli Jan byl stoupenec Husův, přece ho strach o majetek nutil ke spojenectví s katolickým zázemím v Lužici a s katolickými pány v Čechách. Když husité po vítězné bitvě u Hořic 20.dubna 1423 obsadili Litoměřice, dobyli Děčín a proslýchalo se, že Žižka má namířeno do Lužice, začal Jan sjednávat prostřednictvím svého hejtmana se zástupci lužických měst a děčínskými, lipskými a michalovickými pány obranný spolek proti nim. Rychlý vývoj událostí, zvláště rozdrcení vojska panské jednoty v bitvě u Malešova 7.června 1424 však učinil konec těmto plánům. Berkové i Vartemberkové raději volili cestu smíření s husity. A tak se stalo, že když husitská vojska zajala roku 1425 u Žitavy mezi jinými i budyšínského hejtmana, vsadila jej do vězení na Tolštejně. Na mnohých hradech zdejšího kraje měli potom husité své posádky, odkud organizovali boj proti katolické Lužici.

Jan Berka z Dubé zemřel kolem roku 1426 a Tolštejn po něm zdědil jeho bratr Hynek mladší. Ten také držel nový hrad Vildštejn. Roku 1443 postoupili Berkové hrad Honštejn saským knížatům a ponechali si pouze Tolštejn s Vildštejnem. Mezi nimi a lužickými městy docházelo velmi často ke sporům a kromě toho se museli bránit vpádům Vartemberků. Albrecht Berka z Dubé jako dědic zdejšího berkovského majetku uzavřel pod vlivem těchto okolností spojeneckou smlouvu se saskými knížaty. V roce 1451 jim prodal hrad Vildštejn a místo něho koupil území Šluknovska, které do té doby patřilo ke hradu Honštejnu.

Snahy krále Jiřího z Poděbrad o upevnění Českého království a posílení královské moci vehnaly Albrechta Berku do tábora jeho odpůrců. Aktivně proti králi vystupoval a bouřil, organizoval různé loupežné přepady, takže nakonec byl předvolán před dvorský soud do Prahy, aby se ze svých činů zodpovídal. Albrecht se však k soudu nedostavil, a proto král Jiří vydal 29.června 1463 příkaz lužickému fojtovi, Janu z Vartemberka a Jindřichu Berkovi z Dubé, aby za pomoci vojsk lužického šestiměstí dobyli hrad Tolštejn a Albrechta zajali. Tolštejn dostal lužickou posádku, ale jeho držiteli se podařilo uniknout. Uchýlil se do Vratislavi, která rovněž náležela do tábora králových protivníků. Zde hledal zastání u papežského legáta. Proti jeho lživé obhajobě vystoupil Jan z Vartemberka, a tak nepomohl ani zásah papežské stolice. Na dvorském sněmu v Praze 12.června 1464 byl Albrecht Berka z Dubé v nepřítomnosti odsouzen k odnětí všech statků, tery i Tolštejna. Většinu z nich (s Tolštejnem) získal Jan z Vartemberka. Ten však ještě téhož roku zemřel a majitelem Tolštejna se stal jeho syn Kryštof. Hrad se stal obydlím jeho hejtmana Kryštofa Romberka z Heřmanic.

Zatím se v Čechách formovala zelenohorská jednota proti českému králi. Když papež vyhlásil nad Jiřím z Poděbrad klatbu, postavila se proti němu i Lužice. Kryštof z Vartemberka přesto zachoval králi věrnost. Papežský legát v naději, že pomůže Albrechtovi Berkovi z Dubé k opětnému získání Tolštejna, vyhlásil roku 1467 nad celým tolštejnským panstvím klatbu. Tolštejnský hejtman Kryštof Romberk, který držel lénem Rumburk, vpadl proto se spojenci do Lužice. Při návratu byl Lužičany pod Širokou horou u Šenova poražen. Papežský legát naléhal na Lužičany, aby vytáhli k Tolštejnu a dobyli ho. K obléhání hradu skutečně roku 1469 došlo, ale hrad zachránil vpád královského vojska do Žitavska 6.září, před nímž se obléhající museli stáhnout. Obléhání a dobývání Tolštejna v letech 1463 a 1469 způsobilo škody zejména na vnějších opevněních. Nejvíce byly útokům vystaveny hradby, z nichž se zachovala jen část a pevná štítová zeď z počátku 15.století. I vstupní brána musela zřejmě odolávat několikerým útokům, při nichž byla asi těžce poškozena, takže bylo nutno při pozdější přestavbě celý vstupní prostor nově řešit.

Kryštof z Vartemberka se ustavičným válčením nesmírně zadlužil, a proto byl nucen roku 1471 Tolštejn prodat za 8300 kop grošů saským knížatům Arnoštovi a Albrechtovi. Noví majitelé se snažili tolštejnské panství zprostit papežské klatby, ale legát to nechtěl učinit a naopak Albrecht Berka u něho obžaloval držitele Tolštejna. Knížata se k legátovu soudu nedostavila, uznávajíce za pravého soudce pouze českého krále. Tak se musel Albrecht Berka z Dubé s konečnou platností vzdát nároků na Tolštejn. Saská knížata prodala v roce 1481 Tolštejn se Šluknovem saskému rytíři Hugoltovi ze Šlejnic. Protože šlo o prodej mezi cizinci, musel český král Vladislav II. udělit povolení k vložení zmíněného zboží do desek dvorských a zemských. Stalo se tak roku 1485. Za Šlejniců, zejména za Jiřího Šlejnice, došlo na tolštejnském panství k hospodářskému rozmachu, typickému pro konec 15. a první polovinu 16.století. Města získala nová privilegia, cechovní výroba byla podporována novými výsadami, těžba drahých kovů byla posílena založením horního městečka, nesoucího název po svém zakladateli - Jiřetín.

Hospodaření ve vlastní režii si vyžadovalo nutně nové správní středisko. tím byl až dosud hrad Tolštejn, sloužící zároveň svému majiteli za obydlí. Jindřich Šlejnic (+ 1518) byl proto nucen starý hrad přizpůsobit novým účelům rozsáhlou pozdně gotickou přestavbou. Jejím autorem byl podle D.Menclové Wendel Rosskopf, stavitel ze Zhořelce, žák Benedikta Rejta z Pístova, a prováděl ji kolem roku 1516. Přestavba rozšířila vstupní prostor přístavbou nové budovy přiléhající k štítové zdi. Obrannou sílu hradu zvýšila na severozápadě věž kruhového půdorysu se střílnami pro děla a vězením, na severu pak nová, do nádvoří otevřená bašta se zdmi skoro 3 m silnými a rovněž se střílnami pro děla. Tyto nové fortifikační prvky byly doplněny novou hradbou na severní frontě hradu. Ve vnitřním areálu hradu byla postavena ještě budova mezi uvedenou věží a baštou. Všechny tyto úpravy přizpůsobily Tolštejn obytným potřebám Šlejniců na počátku 16.století, odstranily škody způsobené válkami v 15.století a učinily z Tolštejna objekt, který byl plně na výši pevnostní techniky své doby, charakterizované oboustranným využitím dělostřelectva. Pro další osudy hradu měla proto tato přestavba z vojenského hlediska zásadní význam.

Svou podobu pak již Tolštejn až do zániku nezměnil. Jak se však později ukázalo, ani nákladná přestavba nesplnila nároky renesanční šlechty na pohodlné a reprezentativní sídlo. Když pak vysoko položený hrad pro své drsné podnebí nesvědčil Jiřímu Šlejnicovi po zdravotní stránce, rozhodl se přenést své sídlo do Rumburka, kde pro tento účel nechal vystavět pohodlný zámek. Jiří Šlejnic roku 1565 umřel a zanechal po sobě čtyři syny. Ti si v roce 1566 rozsáhlé šlejnicovské jmění rozdělili. Z tolštejnského panství vznikla tři nová panství: Rumburk,Šluknov a Lipová. Tolštejn už nikdy nesloužil jako panské sídlo a byl pokládán pouze za pevnost, proto byl také udržován.

Rumburské panství s Tolštejnem koupil od Šlejniců roku 1587 císařský rada a vicekancléř Království českého Jiří Mehl ze Střelic. Za jeho syna Baltazara začalo kvetoucí panství chátrat a s ním i hrad Tolštejn. V období hospodářského rozmachu a míru nebylo třeba vojenských pevností, a proto Tolštejn zůstal pustý. Když rumburské panství koupili roku 1607 Vchynští, byl hrad oceněn na pouhých 2000 kop grošů míšeňských.

Radslav Vchynský hrad znovu obnovil, takže se stal opět pevností. Ale to již vypukla třicetiletá válka. Vilém Vchynský se zúčastnil valdštejnského spiknutí a byl s Albrechtem z Valdštejna roku 1634 v Chebu zavražděn. Majetek Vchynských včetně Tolštejna byl konfiskován a získal jej vídeňský tajný dvorní rada Kryštof Lobl z Krainburka. Na hradě Tolštejně se usídlila císařská posádka plukovníka Mattloheho, aby hlídala cestu vedoucí k České Lípě. V roce 164ě se zde objevily oddíly Švédů pod vedením generála Wrangela. Posádka plukovníka Mattloheho na ně u Varnsdorfu zaútočila, ale neuspěla. Boj se přenesl pod Tolštejn, hrad byl Švédy dobyt a vypleněn. Jelikož nový majitel zdejšího panství Kryštof Löbl neměl zájem na obnově Tolštejna, zůstal hrad ležet v troskách a nebyl obnoven ani dalšími majiteli.

PRAMENY

  • Skalní hrady v Českém Švýcarsku - František Němeček, Richard Klos, Severočeské nakladatelství, 1978
  • Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Severní Čechy-svazek III, Svoboda, 1984
  • Umělecké památky Čech - Nakladatelství Academia, 1980