Svátek

Svátek má Věroslav

Aktuální počasí

Počasí dnes:

27. 7. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť. Denní teploty 17 až 21°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Přehrát/Zastavit Další

Kalendář

Aktuální teplota

27.7.2017 02:25

Aktuální teplota:

15,4 °C

Vlhkost:

87,2 %

Rosný bod:

13,3 °C

Náplánujte si výlet

Obsah

Stránka

  • 1

Kroniky

V příloze naleznete kroniku obcí Jetřichovicka a kroniku Vysoké lípy.

16. 6. 2016 Zobrazit více

Pro milovníky krás Jetřichovicka a okolí

V odkazu naleznete velmi podrobné informace z Jetřichovicka a přilehlého okolí.

18. 3. 2015 Zobrazit více

Stránka

  • 1

Česko-německý dialog

(převzato z České silnice)

Je to již několik let co bylo podepsána česko-německá deklarace o usmíření. Nyní již nebrání nic v rozvíjení nových přátelských vztahů. Na minulost by se ovšem zapomínat nikdy nemělo. Protože, ten, kdo se nepoučí z vlastní minulosti, je nucen ji prožívat stále znovu a znovu.

Takže si připomeňme, že na území českého království byli od 13. století povoláváni němečtí osadníci. Zakládali tu své komunity, často iniciovali a spoluvytvářeli významná díla a na základě své ekonomické síly rozšiřovali svůj politický a kulturní vliv. Ten měl po Bílé hoře mocenskou podporu ve všech sférách společnosti a český národ si zachoval svou identitu jen díky hlubokým kořenům udržovaným vzdělanými vlastenci a oživeným romantismem 19. století. Připomeňme si, že až do konce 19. století necítili Sudetští Němci v Rakousko-Uhersku potřebu zdůrazňovat svou národní příslušnost a zpochybňovat i tehdy platné hranice českého státu. Připomeňme si také, že při určování hranic Československa v roce 1918 převládl princip historický nad principem národním. I Čeští Němci se tak stali občany nového českého státu vzniklého v jeho historických hranicích. Sudetští Němci ve styku s českým obyvatelstvem a prostředím, se společnou historií a vzájemně se ovlivňující kulturou, vytvořili zcela svébytnou pospolitost. První republika umožnila svým německým občanům rozvoj školství od základního až po vysoké, i rozvoj kultury - vycházela řada časopisů, novin a knih, hrála tu i německá divadla. Situaci změnila začátkem 30. let hospodářská krize, která postihla zvláště pohraniční oblasti státu a také nástup Hitlera k moci. Ten krize využil k nacionálně-sociální demagogii. V pohraničí získala vliv Henleinova Sudetoněmecká strana, která se jednoznačně orientovala na rozbití ČSR a připojení tzv. Sudet k Říši. Pod vlivem nacistické propagandy byla stále otevřeněji hlásána nenávist k českému demokratickému státu a jeho českým obyvatelům. V roce 1938 pak docházelo k přepadům četnických stanic, byli pronásledováni čeští železničáři, celníci, učitelé a vůbec všichni odpůrci Hitlera. Po Mnichovu Sudetští Němci vítali zdviženými pravicemi a frenetickým voláním "Heim ins Reich" (= Domů, do Říše) německou okupační armádu. Většina z nich dala přednost nacismu, který je zanedlouho vehnal do války, ve které mnozí padli, před českou demokracií. Sudety opustilo na milion českých občanů. Nebyli odsunuti, ale prchali za noci, s plačícími dětmi a torzem osobních věcí, které stačili ve zmatku pobrat. Následovala léta okupace s desítkami tisíc vězněných, popravených a umučených, likvidace vesnic, nucené práce. Po porážce nacistického Německa rozhodly vítězné mocnosti o odsunu Sudetských Němců. Sledovaly tím odstranění jednoho z ohnisek napětí v Evropě. Doznejme, že odsun se nestal jen aktem spravedlivého trestu za spáchanou zradu a způsobené zlo, ale také aktem msty za spáchaná utrpení - nejen u nás, ale po celé Evropě. Není pochyb o tom, že odsun sudetských Němců zasáhl hluboce do jejich osudů a navždy je poznamenal. Každý vynucený exodus je krutý a trpký, každý exodus je bezprávím. Mluvčí Landsmannschaftů však dodnes hovoří jen o právech a nárocích Sudetských Němců, hovoří, jakoby bezpráví začalo teprve jejich odsunem. Nepřiznali si svůj podíl na rozbití českého státu a nesmířili se se svou porážkou ve druhé světové válce ani s jejími důsledky.

Nezávisle na řečnění oněch mluvčích se však dnes a denně setkávají tisíce Čechů a Němců, navzájem se navštěvují, obchodují, sportují, seznamují se s kulturními hodnotami, pomáhají si při řešení každodenních starostí. Žijí a chtějí žít v přátelství a v míru. Tak je tomu i v naší obci Jetřichovicích, jejíž mnozí obyvatelé založili svou existenci na poskytování služeb především německým návštěvníkům. Česko-německé vztahy nikdy nebyly jen konfliktní či nepřátelské, ale také tvořivé, obohacující, přátelské. To když jedni nebyli podřízeni a druzí se nenadřazovali. Z toho se poučme. Jsme svobodné národy ve svobodné Evropě.

  • Z Hiekovy "Obecní kroniky Jetřichovic"

Mnichovská dohoda, německým obyvatelstvem srdečně pozdravována, přinesla připojení k Německé říši. Bylo to v neděli, kdy čeští vojáci, četníci a finanční stráž odtáhli. Byly jednotlivé nepokoje, ale rychle zorganizovaná obecní stráž se postarala o pořádek. Následoval vstup německých vojsk od Rynartic. Nadšení bylo veliké, starý sen se naplnil ! V krátce na to provedených volbách hlasovalo 100% občanů obce pro novou vládu a připojení k Říši... 6. října projel vůdce Českou Kamenicí (ve směru od Chřibské) obyvatelstvem bouřlivě uvítán... Dne 19. října se konaly v jetřichovickém kostele děkovné bohoslužby za velké účasti... Dne 4. prosince 1938 se konaly v Sudetech doplňovací volby do "Velkoněmecké říšské sněmovny". Výsledek 98,9% ano.

  • Z kroniky obce Vysoká Lípa

Dne 24. Září 1938 nařídil český stát mobilizaci... Z naší obce šli muži, kterých se mobilizace týkala do lesů kolem Vysoké Lípy... Po celý den se skrývali se strádáním a stálým nebezpečím života. Jiní muži jim donášeli nejnutnější potraviny... Jediná naděje je udržovala: Věděli, že někdo pomůže včas - náš vůdce Adolf Hitler... Dne 2. října mělo i u nás mnoho domů vlajky s hákovým křížem. Jsou slavobrány s nápisy: "Děkujeme našemu vůdci !", "Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce !"

  • Z dopisu paní Hildy Michelové, kterým oslovila v 1993 ve zvláštním vydání České silnice rodáky

... V komunálních volbách po připojení pohraničí k Říši, ve kterých se pro Hitlera mělo vyslovit 100% obyvatel obce, bylo ještě 10 mandátů sociálně demokratických, mezi nimi byl i můj otec. Proto byl trnem v očích zdejších obyvatel. Byl zatčen, poslán do Drážďan a odtud odvlečen do koncentračního tábora Dachau. Matka byla vypovězena ze služebního bytu v zotavovně a zůstala se třemi dětmi bez výdělku...

... O Johanu Michelovi, statečném německém sociálním demokratu a věrném občanu Československé republiky (1897-1951) napsal do České silnice i prof. Vladimír Vymětal :

 Pana Michela, strojmistra a technika jetřichovické dětské ozdravovny, jsem poznal už v červenci 1946, kdy jsem se na něj obrátil s prosbou o pomoc při opravě jízdního kola, kterou mi pak ochotně, rychle a dobře provedl jeho tehdy 14-letý syn Roland. A od té doby jsme byli velmi dobrými přáteli, kteří si vždy, přes jazykovou bariéru, dobře rozuměli. To, co jsem věděl o jeho životě přímo od něho a od několika jeho blízkých přátel, ochotně mi nedávno konkrétními údaji doplnila jeho dcera, paní Hilda. Narodil se v Jetřichovicích a vyučil se strojníkem. Jako mladý německý sociální demokrat patřil ke skupině, která krátce po první světové válce dala podnět k tomu, aby zde byla vybudována velká, moderní ozdravovna, především pro dělnické děti děčínského a ústeckého okresu. Jetřichovice byly už na konci minulého století, pro své mimořádně příznivé klimatické podmínky a přírodní krásy vyhledávaným letoviskem. Staveniště ozdravovny bylo šťastně zvoleno v lesním zákoutí na samém okraji věnce Jetřichovických skal. Stavba trvala od roku 1924 do 1927. Důležitou věcí bylo zajistit dostatečné zdroje pitné vody, což se podařilo vyhloubením 46 metrové studny přímo pod skalními útesy. I na tom měl mladý Johan Michel přímou účast. Vybudování této ozdravovny mělo pro Jetřichovice ohromný význam : z chudé obce, jejíž obyvatele živilo jednak dosti omezené zemědělství, jednak práce v lesích a jen okrajově letní hosté, se stala obec poměrně zámožná. Pan Michel se pak stal na 24 let strojmistrem a technikem této ozdravovny. Přišla třicátá léta - doba nástupu hitlerovského nacismu v Německu a Henleinova hnutí v ČSR. Ještě na jaře 1938, při obecních volbách, dostali němečtí sociální demokraté v Jetřichovicích 10 mandátů, což henleinovce doslova rozzuřilo. Hned po Mnichově byl Johan Michel zatčen a uvězněn nejprve v Drážďanech a pak v koncentračním táboře v Dachau. Žádné z jeho 3 dětí nesmělo studovat. Tato jeho perzekuce nepochybně souvisela také s tím, že v září 1938 varoval české příslušníky tehdejší finanční stráže před přepadením henleinovci a tím ji zachránil zdraví a možná i životy. V roce 1945 se pak Johan Michel vrátil ke své práci v dětské ozdravovně a vykonával jí až do své náhlé smrti. Mám na pana Michela několik pěkných vzpomínek. Jak při mé návštěvě v roce 1947 se mi hrdě pochlubil medailí, kterou mu udělila čsl. vláda za aktivní účast v protinacistickém odboji. Jak se stal mým zkušeným rádcem a instruktorem v mých málo úspěšných sadařských začátcích. Dosud slyším jeho varovná slova: "Keine Birne, keine Kirschen, Herr Profesor !" Jeho ovocnářské vědomosti byly vynikající a stále si je rozšiřoval. Dosud ho vidím, jak kráčí v nedělním podzimním odpoledni, ve svátečním raglánu, s kravatou na krku a s doutníkem v ústech po rynartické silnici. Byl pro mne přímo čítankovým typem uvědomělého a sebevědomého německého dělníka. Považuji za velmi charakteristické pro Johana Michela, že se nikdy nepokoušel mluvit česky. A to rozhodně nikoli z důvodů národnostních, nýbrž proto, aby se snad jeho lámanou češtinou necítili dotčeni jeho čeští spoluobčané. Buď mu lehkou jeho rodná půda na jetřichovickém hřbitůvku.

  • V temném dole, nedaleko místa, kde stávalo sedm stavení Zadních Doubic, stojí dřevěný kříž, připomínající zavraždění osmi vězňů při pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide v roce 1945.

V osmdesátých letech skupina mladých historiků ze sousedního Hinterhermsdorfu a Sebnitz zkoumala celou trasu tohoto pochodu a shromáždila při tom informace o osudu jeho účastníků. Získala je ze státních, okresních a obecních archívů i z výpovědí v té době žijících očitých svědků. Z koncentračního tábora Schwarzheide, pobočky KT Sachsenhausen, hnali v dubnu 1945 příslušníci SS kolonu 600 mužů před postupující Rudou armádou pravděpodobně do Terezína. V koloně byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané, Ukrajinci a první oběti fašismu - Němci. Mezi Čechy byla asi polovina Židů. 21. dubna prošla kolona Saupsdorfem a pokračovala na Hinterhermsdorf. 23.dubna se na Neudorfské cestě k hranici zhroutilo dalších osm mužů. Byli zastřeleni a u lesní cesty zahrabáni. To je ono místo v Temném dole, kde stojí dřevěný kříž. Zde jsou jména obětí: němečtí antifašisté Paul Fischer, Wilhelm Slatin, Herbert a Kurt Altschulové, Erwin Teichner, Fridrich Kaufmann, Polák Matejsky a neznámý Francouz. Denně se tenčící kolona pokračovala na Chřibskou, Varnsdorf a dále... Posledního dne války se dočkala polovina ze 600 mužů. Ostatní cestou zahynuli vyčerpáním nebo byli postříleni.

  • Ze vzpomínek paní Hildy Michelové na léto 1945 

Začátkem června, na Boží tělo, byli vyhnáni z obce první němečtí obyvatelé. Byly to matky a děti. Šly k hranicím pěšky, jen s 30 kg zavazadly na osobu. Zprvu věřily, že vyhnání je trest, který si musí odpykat... Následující měsíc se někteří přeživší válku pokoušeli o návrat domů. Narazili na českou noční hlídku, došlo k přestřelce při které byli raněni a tak uprchli přes hranice... Pak došlo k vypovězení asi 50% zdejších obyvatel. Byli odvedeni do sběrného tábora v Děčíně na Střelnici. Tam byli i mí příbuzní. Odsud se odjíždělo po železnici na sever, do Německa, okres Wismar. Ti co se domů vrátili později (zřejmě z fronty), šli do sběrného tábora v Jánské, příslušníci strany NSDAP do opuštěného koncentračního tábora Rabštejn. Odtud byli přidělováni na 2-3 roky k nuceným pracem pro české zemědělce a do dolů...

  • Z obecní kroniky Jetřichovic sepsané W.Hiekem část závěrečná, po skončení války

Všichni obyvatelé museli nosit na levém rukávě bílou pásku. Nebyla doručována pošta, bylo omezeno vycházení. Po několika týdnech začalo první masové vypovídání. První skupina byla odvedena přes Vysokou Lípu na hranice, úplně oloupena a ponechána osudu. Další vyhnanci museli přes Rynartice, Doubici až k Českému mlýnu, kde na hranici dostali laufpass. Na osobu bylo 25 kg zavazadel. Zvlášť brutální případ se stal při transportu přes Zadní Jetřichovice. Při jeho shromažďování přišel majitel Michelshofu, Wilhelm Fiedler se svým synem na místo pozdě. Na otázku jednoho z důstojníků proč jdou pozdě, odpověděl Fiedler, že k takové věci přišli ještě dost brzy. Vzdáleni pár set metrů od Jetřichovic, byli W.Fiedler a jeho 16-ti letý syn zastřeleni. Lesní Leo Prinz a majitel trafiky Josef Gahler museli obě mrtvoly zahrabat. Zbytek obyvatel byl odveden do Rabsteina do vystěhovaleckého tábora a později ze země vyhnán...

  • Téměř ze dne na den přišla většina chalup o své obyvatele - soukeníky, skláře, dřevorubce, domkáře, nádeníky a různé řemeslníky, obchodníky a hostinské. A jen do některých přišli noví obyvatelé. Radikálně se změnil charakter vesnic.

  • Setkávání

Bývalí obyvatelé Jetřichovic, Vysoké Lípy, Rynartic a dalších obcí, navštěvovali své rodné obce jako individuální turisté i za bývalého režimu rozdělené Evropy. Po roce 1990 se však začali scházet jako bývalá obecní komunita. Již v květnu 1992 je přijala starostka obce ing. Zemanová, informovala je o vývoji a problémech obce a vyslechla jejich vyznání: "Vždy se těšíme na shledání se starými přáteli v nádherné krajině a máme pocit, že jsme i pro některé místní obyvatele vítanými hosty. Mnozí z nás rádi zjišťují, že jejich rodný dům je zachovaný a byl nebo je s láskou znovu obnovován. Mezi námi seniory, kteří museli po bezduché válce jako mladí lidé opustit svůj domov, nejsou revanšisté ani ti nepolepšitelní, kteří chtějí získávat něco nazpět... Jsme mírumilovné ženy a muži, kteří se přiznávají k vině německého národa za nacistickou éru a z minulosti jsme se poučili..." V tomto duchu probíhají setkání vždy v květnu, na svátek Jana Nepomuckého, patrona kostela i obce. Rodáci se od samého počátku významně podíleli na shromažďování prostředků na opravu kostela. Rodiny Stumbaumových, Fiedlerových, Schulzových, Günterových a řada dalších věnovaly na tento účel desetitisíce Kč. O prázdninách 1993 pracovali na kostele a úklidu hřbitova spolu s českými a polskými studenty také němečtí studenti vedení prof. Dornem z Grosschönau. Rodáci se v hojném počtu zúčastnili znovuvysvěcení kostela 30. října 1993. Rodáci z Vysoké Lípy a Jetřichovic se podíleli, spolu s českými obyvateli, na opravě pomníků padlých z I. světové války, osadili v kostele pamětní desku padlým občanům ve II. světové válce. Dávají nám k dispozici staré fotografie, některé dokumenty a zápisky, dopisují do České silnice (Fritsche, Hieke, Brinkmann, Fiedler). S velkou radostí navštívilo asi 100 rodáků výstavu o obci, která byla instalována v květnu - červnu 1993 v budově OÚ. Výstava dokumentů a fotografií si kladla za cíl informovat dnešní obyvatele a zejména mládež o vzniku a vývoji obcí až po současnost a přispět k upevnění jejich vztahu k dílu předků, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem.