Svátek

Svátek má Běla

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 1. 2020

zata

Bude převážně zataženo nízkou oblačností nebo mlhavo, na horách a ojediněle i v nižších polohách až skoro jasno. Denní teploty -1 až 3°C. Noční teploty -3 až -7°C.

Přehrát/Zastavit Další

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Aktuální teplota

21.1.2020 19:18

Aktuální teplota:

-3,4 °C

Vlhkost:

84,3 %

Rosný bod:

-5,7 °C

Náplánujte si výlet

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 118
TÝDEN: 275
CELKEM: 12666

Obsah

Stránka

  • 1

Kroniky

V příloze naleznete kroniku obcí Jetřichovicka a kroniku Vysoké lípy.

16. 6. 2016 Zobrazit více

Pro milovníky krás Jetřichovicka a okolí

V odkazu naleznete velmi podrobné informace z Jetřichovicka a přilehlého okolí.

18. 3. 2015 Zobrazit více

Zajímavé osobnosti v našem kraji



Zajímavé osobnosti v našem kraji

Rainer Maria Rilke v Jetřichovicích(převzato z České silnice, autor: Karel Stein)

Rainer Maria Rilke.

Pražský rodák, básník Rainer Maria Rilke žil v letech 1875 - 1926. Ovlivnil svou formálně dokonalou a filozoficky hlubokou lyrikou a prozaickou tvorbou německou meziválečnou literaturu. Stranil se veřejného života a za své životní poslání pokládal básnickou tvorbu. V básních vydaných mj. ve sbírkách Kniha hodiny, Nové básně, Orfeovy sonety nacházel harmonický soulad mezi uměním a lidskou existencí, ale vyslovil i neklid moderního člověka.

Historické pohlednice mají své osobité kouzlo. Narazíme-li však na starý pohled z místa, které je nám důvěrně známé, může nás to doslova fascinovat. Mám doma po tatínkovi sadu starých pohledů nalepených na kartonu. Fotil je farář z Prysku na prahu našeho století. Pan farář Fiřtík nebyl jen prvním Čechem ve vsi, byl tam i nositelem pokroku: vlastnil první fotoaparát. Na jednom ze svých pohledů zachytil vstup do jetřichovické fary. Shodou okolností jsem našel k romantické fotografii pozoruhodný, milý text. Je to vylíčení návštěvy na faře, která se udála o něco dříve. Když pražský básník R.M. Rilke navštívil Jetřichovice, psal se rok 1892. Po nádherných dnech, které strávil ve skalách, začalo pršet a Rilke se proto rozhodl vychutnat tento den jiným způsobem a navštívit jetřichovickou faru. Sám o tom vypravuje : "Pana faráře, mladšího člověka s výraznými a přátelskými rysy, jsem zastihl při práci na zahrádce. Těšilo mě pozorovat s jakou něhou a pochopením pečoval o svoje květinky. Slaboulinkým dával k opoře tyčku, rozbujelé umravňoval provázkem a nůžkami. Později mě zavedl do svého domu. Jeho pracovna, ložnice i ostatní místnosti svědčily o mírném blahobytu a nadměrné pořádkumilovnosti. Jen roztěkaný kanárek a kukačkové hodiny rušily tichou domácnost. Když jsem procházel vysmýčenou předsíní, otevřely se dveře do kuchyně a hospodyně, hezké, červenolící děvče, mě přátelsky přivítalo rázným pozdravením. Od kuchyňských dveří se linula vůně rozličných jídel, která tam klokotala na plotně... Idylická pohoda, to je vzpomínka, která mi na jetřichovickou faru zůstala."

V jiné části jeho prózy se můžeme dočíst o popisu Jetřichovicka, které na něj udělalo nemalý dojem: "Chci Tě milý čtenáři doprovodit do kraje, kde mohutní skalní obři vystrkují svá šedivá gigantická temena z tmavého jedlového lesa a louky poseté květinami se snivě rozvalují kolem šeptajícího potůčku. Zde v údolí leží, ověnčeny tmavými lesy, roztomilé Jetřichovice, se svým bílým kostelem a zpola dřevěnými, zpola kamennými domky. Kolkolem vábí tisíce cest do nitra tajuplné divočiny. Jak často jsem vystupoval stezkou na Mariinu skálu, k jejímu strmému a věžovitému kuželu, jak častokrát jsem stanul na temeni Falkenštejna, kde lze ještě zříti zbytky komnaty, v jejímž chladném stínu po urputných bojích nacházel spočinutí snad i známý Hynek z Dubé. Vše tam zve ku sladkému, bezstarostnému spočinutí - i ještě dnes. Dlouhé rokliny s mechovými polštáři a koberci vřesu, vyhlížejí jako fialové polštáře, stromy tvoří nádherný baldachýn a vysoké vějíře kapradiní tu ovívají blaženým chládkem. I prostřeno zde bývá: borůvky a jiné plody, které les dává, jsou tu v hojnosti. Zvláště za deštivých časů, kdy nemožno konati delší vycházky, je příjemné sbírat tyto malé sladké plody, neboť koruny vzrostlého lesa tvoří takřka nepropustnou střechu, pod jejíž klenbou je možné se celé hodiny nerušeně věnovat této činnosti."

 

Runcimanova mise(převzato z Chřibského zpravodaje, autor: J. Navrátil, září 1998)

13. srpna 1938 přivítal na loveckém zámečku Balzhütte, dnes Na Tokáni, kníže Ferdinand Kinský viskonta Waltera Runcimana s doprovodem. Bohatý anglický rejdař, člen konzervativní strany, někdejší ministr britské vlády, měl zprostředkovat jednání mezi sudetskými Němci a československou vládou. Kníže U.F. Kinský z České Kamenice vlastnil v okolí několik tisíc hektarů lesa a tak jeho personál měl dokonalý přehled o dislokaci vojenských jednotek povolaných k obraně státu. Kinský byl šéfem štábu SdP (Sudetendeutsch Partei), Henleinovy strany, který připravoval lordův pobyt. Chtěl vytěžit co nejvíce k prosazení záměrů SpD, tj. připojení našeho pohraničí k Německu. Na setkání s Runcimanem přijeli na Tokáň hrabě Khuen z jižní Moravy, kníže Alois Clary-Aldringen z Teplic, hrabě Ledebour z Kostomlat, hrabě Westphalen a kníže Hohenlohe z Červeného hrádku. V neděli 14. srpna, při návratu z mše v Krásné Lípě, byla pro britské hosty zorganizována návštěva v několika nuzných obydlích Němců v Horní Chřibské a v Krásném poli, kde byla ukazována bída a nepořádek a vina za to, byla dávána Čechům. Po obědě přivedl na Tokáň Českokamenický starosta několik desítek Němců, kteří si podle scénáře Spd vyvolali lorda a hlasitým křikem ho vyzývali: "Milý lorde osvoboď nás od zlých Čechů" apod. Následující den odjela celá společnost na zámeček do Vysoké Lípy, kde jako hosté Claryho oslavili hned troje narozeniny: paní Aldringenové, pana Kinského a Westphalena. Na předmnichovských rozhovorech na Tokáni přijal Runciman pozvání Maxe Egona Hohenlohe k setkání s Henleinem na Červeném hrádku u Chomutova. Zde pak Henlein zakreslil na mapě ta území, kterých se Československo mělo vzdát ...

 

Císař Josef II. v Jetřichovicích(převzato z České silnice)

Josef II.

Jak zaznamenal jetřichovický učitel Christián Anton Grüssel, navštívil 21. Září 1779 císař Josef II. Jetřichovice. Zdržel se zde asi půl hodiny a věnoval obci 12 dukátů. Ve stejné době mimo jiné vystoupal na vrchol Jedlové, z které pak obdivoval široký výhled do kraje.

 

 

 

František Ferdinand na návštěvě "Ferdinandovi soutěsky"

František Ferdinand de Este se svou manželkou hraběnkou Žofií Chotkovou a dětmi. František Ferdinad de Este.

V letech 1877 - 78 zřídil Ignác Fiedler z č. 148 v Srbské Kamenici na Kamenickém potoce jízdu lodičkou od svého domu až k "Údolnímu mlýnu". Jízda na částečně rychle proudící vodě úzkou roklí s příkrými skalami kolem, je pro každého přítele přírody zážitkem a nikdo se nesmí divit, že tuto jízdu lodičkou výletníci rádi podnikali. V roce 1889, 4.června, byla tato jízda lodičkou navštívena rakouským následníkem trůnu arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Jemu na počest byla soutěska pojmenována Ferdinandovou. Soutěska vytváří jedinečné spojení bohatých krás Českého Švýcarska, naší malé domoviny. Domek zakladatele tohoto podnikání byl současně stanicí lodiček i hostincem. V roce 1926 postavil jeho zeť Franz Füller na místě chátrajícího stavení moderně zařízenou restauraci Zur Kahnfahrt (K přívozu) s pronajímatelnými pokoji pro hosty.

(převzato ze Srbsko-kamenické kroniky)

 

Cesta Hanse Christiana Andersena do Českého Švýcarska

Portrét Hanse Christiana Andersena od C.A.Jensena z roku 1838.

Věhlasný dánský pohádkář Hans Christian Andersen byl známý svou cestovatelskou vášní, díky níž procestoval velkou část Evropy. V roce 1831 se rozhodl zamířit i do Česko-Saského Švýcarska. Z Kodaně vyrazil 16.května 1831 a jeho cesta vedla přes Hamburk, Halle, Lipsko, Míšeň a Drážďany, kam dorazil 2.6.1831. Dny 6.-8.června si vyhradil pro výlet do Česko-Saského Švýcarska, 8.června dorazil na Velký Winterberg, odkud překročil hranice do Čech, pokračoval přes Pravčickou bránu do Hřenska, odkud se podél Labe vydal zpět do Drážďan. Zde pobyl ještě 2 dny a poté se vydal na zpáteční cestu do Dánska, do Kodaně dorazil 24.června.

 

 

 

Franz Kafka v Českém Švýcarsku

23. a 24. leden strávil známý pražský spisovatel Franz Kafka s Felicií Bauerovou, se kterou se seznámil již 13.srpna 1912 v Podmoklech (Bodenbach, dnes součást Děčína) - týden poté co dokončil práce na "Procesu". Přímo do Českého Švýcarska pak zavítal ve dnech 23. a 24. května, opět ho doprovázela Felície Bauerová, s nimi tu byla ještě Gréta Blochová - s tou si Kafka začal dopisovat v listopadu 1913. V červenci 1915 se Franz Kafka do severních Čech vrátil, aby strávil několik dní v sanatoriu Frankenstein v Rumburku.

 

 

 

 

Letuška se vrátila(převzato z České silnice, doplněno podrobnostmi ze zdrojů na internetu a pořadu ČT "Osudové okamžiky")

V takovém letadle letěli pasažéři osudného letu na pravidelné lince Strockholm-Bělehrad.

Jistě si mnozí z Vás vzpomínají na 26. leden 1972, kdy se na skalnatý svah u Srbskokamenického rybníka zřítily trosky dopravního letadla Douglas DC 9-32 jugoslávské letecké společnosti JAT řízeného kapitánem Ludvíkem Razdruhou, které letělo na pravidelné lince Stockholm - Kodaň - Záhřeb - Bělehrad (let číslo 364). Téměř přesně v 17 hodin toho dne došlo v předním nákladním prostoru letadla, letícího v té chvíli ve výšce okolo 10 tisíc metrů (10 160 m), k výbuchu (spekulovalo se o teroristickém útoku chorvatských Ustašovců, nově se dostala na přetřes možnost zásahu raketami československé protivzdušné obrany - v časopise letectví a kosmonautika 3/97 je tato zmínka: "Odposlechnuto na velitelském stanovišti PVOS Kříženec v roce 1988 od místního letovoda: ...a tu DC-9 v roce 1972 co letěla z Kodaně do Záhřebu jsme sestřelili dvěma raketama. To nevíš, co ? Jednou raketou jsme ji poškodili a druhou raketou jsme ji dorazili, když nouzově klesala. To nebyli ustašovci ..."). Na palubě letadla cestovalo 23 cestujících a 5 členů posádky. Podle očitých svědků katastrofy většina cestujících po výbuchu vypadla z letadla a jejich těla zachránci nacházeli v prostoru obce. Ze všech lidí na palubě letadla se shodou náhod, dá se říci zázrakem, podařilo přežít jediné - tehdy 22 leté letušce Vesně Vulovičové (letadlo se rozlomilo na 2 části a v inkriminovanou dobu Vesna Vulovičová prý dlela na WC nebo připravoval občerstvení - jako jediná v zadní části letadla, která zůstala výbuchem nedotčena). Na místo neštěstí se jako první dostavili Srbskokameničtí hasiči, kteří duchapřítomně, za obtížných podmínek, zahájili záchranné práce. Díky nesmírné obětavosti všech zachránců se podařilo včas objevit a z trosek letadla vyprostit těžce zraněnou letušku (měla zlomené obě nohy a byla ochrnuta od pasu dolů). Od smrti ji patrně zachránil pád zadní části letadla do zasněženého a zalesněného svahu. Zraněná byla rychle přepravena do nemocnice v České Kamenici, kde jí tým lékařů a sester pod vedením primáře MUDr. Randy poskytl první ošetření. Po několika dnech pobytu v České Kamenici byla letuška převezena k dalšímu léčení do střešovické nemocnice v Praze. Její úspěšný boj o život tehdy sledoval celý svět. Celkem byla hospitalizována 17 měsíců, povolání letušky už však vykonávat nemohla a po dalších 20 let pokračovala u společnosti JAT ve výkonu povolání jako členka pozemního personálu.

Vesna Vulovičová v nemocnici po havárii.

V roce 1997, při příležitosti 25. Výročí popsané události, navštívila Vesna Vulovičová místo tragédie. 27.ledna, dvě hodiny před jejím příjezdem do budovy OÚ se začali sjíždět někteří z jejich zachránců - pánové Bruno Henke, Zdeněk Kubík, MUDr. Randa, Mára a také četní zástupci tisku. Po příjezdu se letuška v doprovodu velvyslance SRJ v České republice Djoko Stoičiče přivítala se svými zachránci i se zástupci obcí Srbská a Česká Kamenice a pak odjela k malému pomníčku za obcí, kde položila kytici květů. Spolu s ní uctili památku obětí katastrofy velvyslanec pan Stoičič, vedoucí delegace JAT pan Protič, zástupci obce Srbská Kamenice a paní Lukáčová - starostka České Kamenice. Po bohoslužbě na poctu obětem neštěstí, kterou v kostele sv. Václava sloužil Mgr. Marcel Hrubý, se konalo v restauraci Ve starém krámě přátelské posezení všech účastníků setkání.

 

Objeven první piktogram na Jetřichovicku

(26.6.2000) O víkendu se uskutečnil podrobný průzkum zřejmě prvního piktogramu v obilí v ČR sezóny roku 2000. V bezprostřední blízkosti obce Krásná Lípa (okr. Děčín) se objevila dvě mezikruží o šířce 1,5 m a celkovém průměru 17,1 m. Vznikl zřejmě kolem 16.6.2000, ale vzhledem k terénu nebyl z blízkých komunikací zjistitelný. Byl tak ušetřen pozornosti okolních obyvatel. Agrosymbol objevil pilot sportovního letadla, díky tomu byl téměř neporušen. Obilná stébla byla ohnuta u kořínku k zemi, ale díky tomu, že do něj nevstoupilo mnoho návštěvníků, nebyla zlámána a začala se zvedat směrem vzhůru. Průzkum provedli členové Klubu psychotroniky a UFO, celostátní badatelské organizace, která se zabývá průzkumem anomálních jevů. Tato organizace eviduje již 295 těchto úkazů na území ČR od roku 1993. Členové Klubu provedli celkovou dokumentaci, a odebrali vzorky stébel a zrn. Podle dosavadních výsledků výzkumu je tkáň rostlin porušena zatím dosud neznámým vlivem, který narušuje buněčnou strukturu.

Klub se obrací na všechny občany, piloty sportovních letadel, pracovníky sdělovacích prostředků, aby každý podobný nález aktuálně ohlásili na adresu Klubu psychotroniky a UFO, Borská 19, 320 22 Plzeň, kpufo@atlas.cz - na telefon 019/274356 nebo 0603/702287 - p. Šafařík.

 

Z METEOROLOGICKÉHO ZÁZNAMNÍKU(ze záznamů pan Jana Kafky z let 1987-1997)

Počasí bývá častým tématem našich rozhovorů. Někdy nám je pomáhá i nastartovat. Nezajímavé téma to ovšem není. Tak např. ze záznamníku o počasí, který si vede pan Jan Kafka již 10 let, se dovíme, že např. v roce 1994 bylo v tomto období nejvíce tropických dní, kdy teplota stoupla na +30 stupňů celsia a více - 23. V roce 1987 pak pouze 1. V roce 1989, 16.srpna naměřil teploměr na slunci +45 stupňů celsia. V roce 1994 od 20.července od 1.srpna bylo +36 stupňů celsia. V roce 1997 byli třicetistupňová vedra již 16.-17.května. Dost časté jsou průtrže mračen, někdy i s kroupami - např. 28.5. a 8.7.1988, 1.6., 1.7., 20. a 21.8. 1990. Sedm průtrží přinesl i rok 1996. Dnům, kdy teplota po celý den nevystoupí nad 0 stupňů celsia se říká ledové. V roce 1996 jich bylo naměřeno 57 !!!, zatímco v roce 1987 jen sedm. Prvního sněhu jsme se dočkali 17.října v roce 1994. Nejdéle ležel sníh (v Jetřichovicích) v loňském roce - 101! Nejméně pak v roce 1992 - 22. V roce 1993 bylo 6.-7.ledna silné náledí, které úplně vyřadilo dopravu. 28.ledna 1994 byla vichřice a bouřka a 17.března sněhové metelice, kdy během pěti minut napadlo 10 cm sněhu. V roce 1990 byla 17.listopadu dvouminutová větrná smršť.



10. 4. 2007 Zobrazit méně

Stránka

  • 1

Česko-německý dialog

(převzato z České silnice)

Je to již několik let co bylo podepsána česko-německá deklarace o usmíření. Nyní již nebrání nic v rozvíjení nových přátelských vztahů. Na minulost by se ovšem zapomínat nikdy nemělo. Protože, ten, kdo se nepoučí z vlastní minulosti, je nucen ji prožívat stále znovu a znovu.

Takže si připomeňme, že na území českého království byli od 13. století povoláváni němečtí osadníci. Zakládali tu své komunity, často iniciovali a spoluvytvářeli významná díla a na základě své ekonomické síly rozšiřovali svůj politický a kulturní vliv. Ten měl po Bílé hoře mocenskou podporu ve všech sférách společnosti a český národ si zachoval svou identitu jen díky hlubokým kořenům udržovaným vzdělanými vlastenci a oživeným romantismem 19. století. Připomeňme si, že až do konce 19. století necítili Sudetští Němci v Rakousko-Uhersku potřebu zdůrazňovat svou národní příslušnost a zpochybňovat i tehdy platné hranice českého státu. Připomeňme si také, že při určování hranic Československa v roce 1918 převládl princip historický nad principem národním. I Čeští Němci se tak stali občany nového českého státu vzniklého v jeho historických hranicích. Sudetští Němci ve styku s českým obyvatelstvem a prostředím, se společnou historií a vzájemně se ovlivňující kulturou, vytvořili zcela svébytnou pospolitost. První republika umožnila svým německým občanům rozvoj školství od základního až po vysoké, i rozvoj kultury - vycházela řada časopisů, novin a knih, hrála tu i německá divadla. Situaci změnila začátkem 30. let hospodářská krize, která postihla zvláště pohraniční oblasti státu a také nástup Hitlera k moci. Ten krize využil k nacionálně-sociální demagogii. V pohraničí získala vliv Henleinova Sudetoněmecká strana, která se jednoznačně orientovala na rozbití ČSR a připojení tzv. Sudet k Říši. Pod vlivem nacistické propagandy byla stále otevřeněji hlásána nenávist k českému demokratickému státu a jeho českým obyvatelům. V roce 1938 pak docházelo k přepadům četnických stanic, byli pronásledováni čeští železničáři, celníci, učitelé a vůbec všichni odpůrci Hitlera. Po Mnichovu Sudetští Němci vítali zdviženými pravicemi a frenetickým voláním "Heim ins Reich" (= Domů, do Říše) německou okupační armádu. Většina z nich dala přednost nacismu, který je zanedlouho vehnal do války, ve které mnozí padli, před českou demokracií. Sudety opustilo na milion českých občanů. Nebyli odsunuti, ale prchali za noci, s plačícími dětmi a torzem osobních věcí, které stačili ve zmatku pobrat. Následovala léta okupace s desítkami tisíc vězněných, popravených a umučených, likvidace vesnic, nucené práce. Po porážce nacistického Německa rozhodly vítězné mocnosti o odsunu Sudetských Němců. Sledovaly tím odstranění jednoho z ohnisek napětí v Evropě. Doznejme, že odsun se nestal jen aktem spravedlivého trestu za spáchanou zradu a způsobené zlo, ale také aktem msty za spáchaná utrpení - nejen u nás, ale po celé Evropě. Není pochyb o tom, že odsun sudetských Němců zasáhl hluboce do jejich osudů a navždy je poznamenal. Každý vynucený exodus je krutý a trpký, každý exodus je bezprávím. Mluvčí Landsmannschaftů však dodnes hovoří jen o právech a nárocích Sudetských Němců, hovoří, jakoby bezpráví začalo teprve jejich odsunem. Nepřiznali si svůj podíl na rozbití českého státu a nesmířili se se svou porážkou ve druhé světové válce ani s jejími důsledky.

Nezávisle na řečnění oněch mluvčích se však dnes a denně setkávají tisíce Čechů a Němců, navzájem se navštěvují, obchodují, sportují, seznamují se s kulturními hodnotami, pomáhají si při řešení každodenních starostí. Žijí a chtějí žít v přátelství a v míru. Tak je tomu i v naší obci Jetřichovicích, jejíž mnozí obyvatelé založili svou existenci na poskytování služeb především německým návštěvníkům. Česko-německé vztahy nikdy nebyly jen konfliktní či nepřátelské, ale také tvořivé, obohacující, přátelské. To když jedni nebyli podřízeni a druzí se nenadřazovali. Z toho se poučme. Jsme svobodné národy ve svobodné Evropě.

  • Z Hiekovy "Obecní kroniky Jetřichovic"

Mnichovská dohoda, německým obyvatelstvem srdečně pozdravována, přinesla připojení k Německé říši. Bylo to v neděli, kdy čeští vojáci, četníci a finanční stráž odtáhli. Byly jednotlivé nepokoje, ale rychle zorganizovaná obecní stráž se postarala o pořádek. Následoval vstup německých vojsk od Rynartic. Nadšení bylo veliké, starý sen se naplnil ! V krátce na to provedených volbách hlasovalo 100% občanů obce pro novou vládu a připojení k Říši... 6. října projel vůdce Českou Kamenicí (ve směru od Chřibské) obyvatelstvem bouřlivě uvítán... Dne 19. října se konaly v jetřichovickém kostele děkovné bohoslužby za velké účasti... Dne 4. prosince 1938 se konaly v Sudetech doplňovací volby do "Velkoněmecké říšské sněmovny". Výsledek 98,9% ano.

  • Z kroniky obce Vysoká Lípa

Dne 24. Září 1938 nařídil český stát mobilizaci... Z naší obce šli muži, kterých se mobilizace týkala do lesů kolem Vysoké Lípy... Po celý den se skrývali se strádáním a stálým nebezpečím života. Jiní muži jim donášeli nejnutnější potraviny... Jediná naděje je udržovala: Věděli, že někdo pomůže včas - náš vůdce Adolf Hitler... Dne 2. října mělo i u nás mnoho domů vlajky s hákovým křížem. Jsou slavobrány s nápisy: "Děkujeme našemu vůdci !", "Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce !"

  • Z dopisu paní Hildy Michelové, kterým oslovila v 1993 ve zvláštním vydání České silnice rodáky

... V komunálních volbách po připojení pohraničí k Říši, ve kterých se pro Hitlera mělo vyslovit 100% obyvatel obce, bylo ještě 10 mandátů sociálně demokratických, mezi nimi byl i můj otec. Proto byl trnem v očích zdejších obyvatel. Byl zatčen, poslán do Drážďan a odtud odvlečen do koncentračního tábora Dachau. Matka byla vypovězena ze služebního bytu v zotavovně a zůstala se třemi dětmi bez výdělku...

... O Johanu Michelovi, statečném německém sociálním demokratu a věrném občanu Československé republiky (1897-1951) napsal do České silnice i prof. Vladimír Vymětal :

 Pana Michela, strojmistra a technika jetřichovické dětské ozdravovny, jsem poznal už v červenci 1946, kdy jsem se na něj obrátil s prosbou o pomoc při opravě jízdního kola, kterou mi pak ochotně, rychle a dobře provedl jeho tehdy 14-letý syn Roland. A od té doby jsme byli velmi dobrými přáteli, kteří si vždy, přes jazykovou bariéru, dobře rozuměli. To, co jsem věděl o jeho životě přímo od něho a od několika jeho blízkých přátel, ochotně mi nedávno konkrétními údaji doplnila jeho dcera, paní Hilda. Narodil se v Jetřichovicích a vyučil se strojníkem. Jako mladý německý sociální demokrat patřil ke skupině, která krátce po první světové válce dala podnět k tomu, aby zde byla vybudována velká, moderní ozdravovna, především pro dělnické děti děčínského a ústeckého okresu. Jetřichovice byly už na konci minulého století, pro své mimořádně příznivé klimatické podmínky a přírodní krásy vyhledávaným letoviskem. Staveniště ozdravovny bylo šťastně zvoleno v lesním zákoutí na samém okraji věnce Jetřichovických skal. Stavba trvala od roku 1924 do 1927. Důležitou věcí bylo zajistit dostatečné zdroje pitné vody, což se podařilo vyhloubením 46 metrové studny přímo pod skalními útesy. I na tom měl mladý Johan Michel přímou účast. Vybudování této ozdravovny mělo pro Jetřichovice ohromný význam : z chudé obce, jejíž obyvatele živilo jednak dosti omezené zemědělství, jednak práce v lesích a jen okrajově letní hosté, se stala obec poměrně zámožná. Pan Michel se pak stal na 24 let strojmistrem a technikem této ozdravovny. Přišla třicátá léta - doba nástupu hitlerovského nacismu v Německu a Henleinova hnutí v ČSR. Ještě na jaře 1938, při obecních volbách, dostali němečtí sociální demokraté v Jetřichovicích 10 mandátů, což henleinovce doslova rozzuřilo. Hned po Mnichově byl Johan Michel zatčen a uvězněn nejprve v Drážďanech a pak v koncentračním táboře v Dachau. Žádné z jeho 3 dětí nesmělo studovat. Tato jeho perzekuce nepochybně souvisela také s tím, že v září 1938 varoval české příslušníky tehdejší finanční stráže před přepadením henleinovci a tím ji zachránil zdraví a možná i životy. V roce 1945 se pak Johan Michel vrátil ke své práci v dětské ozdravovně a vykonával jí až do své náhlé smrti. Mám na pana Michela několik pěkných vzpomínek. Jak při mé návštěvě v roce 1947 se mi hrdě pochlubil medailí, kterou mu udělila čsl. vláda za aktivní účast v protinacistickém odboji. Jak se stal mým zkušeným rádcem a instruktorem v mých málo úspěšných sadařských začátcích. Dosud slyším jeho varovná slova: "Keine Birne, keine Kirschen, Herr Profesor !" Jeho ovocnářské vědomosti byly vynikající a stále si je rozšiřoval. Dosud ho vidím, jak kráčí v nedělním podzimním odpoledni, ve svátečním raglánu, s kravatou na krku a s doutníkem v ústech po rynartické silnici. Byl pro mne přímo čítankovým typem uvědomělého a sebevědomého německého dělníka. Považuji za velmi charakteristické pro Johana Michela, že se nikdy nepokoušel mluvit česky. A to rozhodně nikoli z důvodů národnostních, nýbrž proto, aby se snad jeho lámanou češtinou necítili dotčeni jeho čeští spoluobčané. Buď mu lehkou jeho rodná půda na jetřichovickém hřbitůvku.

  • V temném dole, nedaleko místa, kde stávalo sedm stavení Zadních Doubic, stojí dřevěný kříž, připomínající zavraždění osmi vězňů při pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide v roce 1945.

V osmdesátých letech skupina mladých historiků ze sousedního Hinterhermsdorfu a Sebnitz zkoumala celou trasu tohoto pochodu a shromáždila při tom informace o osudu jeho účastníků. Získala je ze státních, okresních a obecních archívů i z výpovědí v té době žijících očitých svědků. Z koncentračního tábora Schwarzheide, pobočky KT Sachsenhausen, hnali v dubnu 1945 příslušníci SS kolonu 600 mužů před postupující Rudou armádou pravděpodobně do Terezína. V koloně byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané, Ukrajinci a první oběti fašismu - Němci. Mezi Čechy byla asi polovina Židů. 21. dubna prošla kolona Saupsdorfem a pokračovala na Hinterhermsdorf. 23.dubna se na Neudorfské cestě k hranici zhroutilo dalších osm mužů. Byli zastřeleni a u lesní cesty zahrabáni. To je ono místo v Temném dole, kde stojí dřevěný kříž. Zde jsou jména obětí: němečtí antifašisté Paul Fischer, Wilhelm Slatin, Herbert a Kurt Altschulové, Erwin Teichner, Fridrich Kaufmann, Polák Matejsky a neznámý Francouz. Denně se tenčící kolona pokračovala na Chřibskou, Varnsdorf a dále... Posledního dne války se dočkala polovina ze 600 mužů. Ostatní cestou zahynuli vyčerpáním nebo byli postříleni.

  • Ze vzpomínek paní Hildy Michelové na léto 1945 

Začátkem června, na Boží tělo, byli vyhnáni z obce první němečtí obyvatelé. Byly to matky a děti. Šly k hranicím pěšky, jen s 30 kg zavazadly na osobu. Zprvu věřily, že vyhnání je trest, který si musí odpykat... Následující měsíc se někteří přeživší válku pokoušeli o návrat domů. Narazili na českou noční hlídku, došlo k přestřelce při které byli raněni a tak uprchli přes hranice... Pak došlo k vypovězení asi 50% zdejších obyvatel. Byli odvedeni do sběrného tábora v Děčíně na Střelnici. Tam byli i mí příbuzní. Odsud se odjíždělo po železnici na sever, do Německa, okres Wismar. Ti co se domů vrátili později (zřejmě z fronty), šli do sběrného tábora v Jánské, příslušníci strany NSDAP do opuštěného koncentračního tábora Rabštejn. Odtud byli přidělováni na 2-3 roky k nuceným pracem pro české zemědělce a do dolů...

  • Z obecní kroniky Jetřichovic sepsané W.Hiekem část závěrečná, po skončení války

Všichni obyvatelé museli nosit na levém rukávě bílou pásku. Nebyla doručována pošta, bylo omezeno vycházení. Po několika týdnech začalo první masové vypovídání. První skupina byla odvedena přes Vysokou Lípu na hranice, úplně oloupena a ponechána osudu. Další vyhnanci museli přes Rynartice, Doubici až k Českému mlýnu, kde na hranici dostali laufpass. Na osobu bylo 25 kg zavazadel. Zvlášť brutální případ se stal při transportu přes Zadní Jetřichovice. Při jeho shromažďování přišel majitel Michelshofu, Wilhelm Fiedler se svým synem na místo pozdě. Na otázku jednoho z důstojníků proč jdou pozdě, odpověděl Fiedler, že k takové věci přišli ještě dost brzy. Vzdáleni pár set metrů od Jetřichovic, byli W.Fiedler a jeho 16-ti letý syn zastřeleni. Lesní Leo Prinz a majitel trafiky Josef Gahler museli obě mrtvoly zahrabat. Zbytek obyvatel byl odveden do Rabsteina do vystěhovaleckého tábora a později ze země vyhnán...

  • Téměř ze dne na den přišla většina chalup o své obyvatele - soukeníky, skláře, dřevorubce, domkáře, nádeníky a různé řemeslníky, obchodníky a hostinské. A jen do některých přišli noví obyvatelé. Radikálně se změnil charakter vesnic.

  • Setkávání

Bývalí obyvatelé Jetřichovic, Vysoké Lípy, Rynartic a dalších obcí, navštěvovali své rodné obce jako individuální turisté i za bývalého režimu rozdělené Evropy. Po roce 1990 se však začali scházet jako bývalá obecní komunita. Již v květnu 1992 je přijala starostka obce ing. Zemanová, informovala je o vývoji a problémech obce a vyslechla jejich vyznání: "Vždy se těšíme na shledání se starými přáteli v nádherné krajině a máme pocit, že jsme i pro některé místní obyvatele vítanými hosty. Mnozí z nás rádi zjišťují, že jejich rodný dům je zachovaný a byl nebo je s láskou znovu obnovován. Mezi námi seniory, kteří museli po bezduché válce jako mladí lidé opustit svůj domov, nejsou revanšisté ani ti nepolepšitelní, kteří chtějí získávat něco nazpět... Jsme mírumilovné ženy a muži, kteří se přiznávají k vině německého národa za nacistickou éru a z minulosti jsme se poučili..." V tomto duchu probíhají setkání vždy v květnu, na svátek Jana Nepomuckého, patrona kostela i obce. Rodáci se od samého počátku významně podíleli na shromažďování prostředků na opravu kostela. Rodiny Stumbaumových, Fiedlerových, Schulzových, Günterových a řada dalších věnovaly na tento účel desetitisíce Kč. O prázdninách 1993 pracovali na kostele a úklidu hřbitova spolu s českými a polskými studenty také němečtí studenti vedení prof. Dornem z Grosschönau. Rodáci se v hojném počtu zúčastnili znovuvysvěcení kostela 30. října 1993. Rodáci z Vysoké Lípy a Jetřichovic se podíleli, spolu s českými obyvateli, na opravě pomníků padlých z I. světové války, osadili v kostele pamětní desku padlým občanům ve II. světové válce. Dávají nám k dispozici staré fotografie, některé dokumenty a zápisky, dopisují do České silnice (Fritsche, Hieke, Brinkmann, Fiedler). S velkou radostí navštívilo asi 100 rodáků výstavu o obci, která byla instalována v květnu - červnu 1993 v budově OÚ. Výstava dokumentů a fotografií si kladla za cíl informovat dnešní obyvatele a zejména mládež o vzniku a vývoji obcí až po současnost a přispět k upevnění jejich vztahu k dílu předků, ať už mluvili jakýmkoliv jazykem.