Svátek

Svátek má Brigita

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 10. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, ojediněle přeháňky, na Moravě a ve Slezsku zpočátku občasný déšť. Denní teploty 14 až 18°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Aktuální teplota

21.10.2017 12:31

Aktuální teplota:

11,8 °C

Vlhkost:

89,6 %

Rosný bod:

10,1 °C

Náplánujte si výlet

Obsah

Stránka

  • 1

Kroniky

V příloze naleznete kroniku obcí Jetřichovicka a kroniku Vysoké lípy.

16. 6. 2016 Zobrazit více

Pro milovníky krás Jetřichovicka a okolí

V odkazu naleznete velmi podrobné informace z Jetřichovicka a přilehlého okolí.

18. 3. 2015 Zobrazit více

Stránka

  • 1

Léta páně 1864

- ze záznamu pátera Hoentschela uloženého ve věži kostela Sv. Jana Nepomuckého v Jetřichovicích (převzato z České silnice)

V roce 1748 postihl Jetřichovice krutý zvířecí mor. Vypráví se o tom v dokumentu z roku 1789. V roce 1756, počátkem sedmileté války, byl tento kraj sužován prušáky. V roce 1771 postihl Čechy velký hladomor. Po hladomoru následovaly těžké nemoci. Císař Josef, spoluvladař své matky císařovny Marie Terezie, cestuje po zemi a pomáhá lidu. Velká strádání postihla Jetřichovice a Rynartice během dědičně války mezi Rakouskem a Pruskem. V roce 1778 stanula nepřátelská pruská armáda v České Kamenici. Přitáhla 31. Července a zůstala do 9. Srpna. 4 dny drancovalo 8 tisíc nepřátelských vojáků Jetřichovice a ničili všechno co jim přišlo do cesty. Sebrali zvířata, obilí, potraviny, domácí a hospodářské náčiní. Nešťastným obyvatelům nezůstalo zachováno ani to, co ukryli v okolních stržích a jeskyních. Toto drancování a ničení mělo za následek ztrátu na majetku v hodnotě přibližně 18 tisíc zlatých, jak za celou obec na litoměřickém okrese pod přísahou potvrdil sedlák Eliáš Fiedler. V Rynarticích byl vojáky podpálen obytný dům patřící Dallwitzům. Po posledních pruských přepadech cestuje císař Josef II. skrze naše kraje, aby se na vlastní oči přesvědčil, jakým skoro nepochopitelným způsobem, se pruské oddíly dostaly do našich krajin. Císař prošel i Jetřichovicemi, zdržel se zde asi půl hodiny a nakonec věnoval obci 12 dukátů. V roce 1770 bylo zavedeno číslování obytných domů, které bylo v roce 1780 vylepšeno. Od dávných dob byli představenými obce rychtáři - obecní soudci, v jejichž pravomoci bylo udržovat stabilitu obce, být po ruce panským úředníkům a řešit menší spory mezi místními občany. Obecní rychtáři - soudci - byli jmenováni panským úřadem, nejeden z nich byl však dědičným rychtářem, ojediněle i tzv. dědičným a výplatním rychtářem. Panstvo udělilo většině obecních rychtářů privilegia svobodně vařit pivo, provozovat řeznictví s právem porážet dobytek, péct chleba atd. V Jetřichovicích se zachovala dvě jména dědičných rychtářů. Tito byli: Johan Christof Michel (č. 59) a jeho syn Josef. V době svého působení nechal Johan Christof postavit na počest sv. Jana z Nepomuku kapli. Tato se stala základem dnešního kostela. V roce 1778 se začalo s další výstavbou kostela, která pokračovala i další dva roky. Po smrti Johana Christofa Michela zdědil pozemky a úřad jeho syn Josef, který byl posledním dědičným rychtářem v Jetřichovicích. Mezi dalšími následoval Johann Kny, po něm na plných 13 let Paul Heinrich Bleicher z č. 24. V době jeho působení byl postaven úsek silnice skrz tzv. "Frauenloch" směrem na Rynartice. V roce 1842 postihlo zdejší kraj velké sucho. Vyschly i vydatně zásobené studny, ba dokonce i větší potoky. Roky 1846 a 47 byly roky nouze a strádání. Obzvláště chudina trpěla hladem. Lidé se živili odpadky, houbami apod. Dokonce i někteří bohatí zastavovali svůj majetek a zadlužovali se. Pro chudé se vařila a rozdávala tzv. Frankfurtská polévka. Roky 1848 -50 byly dobré pro podnikatele, zemědělce a řemeslníky. Rozvíjel se obchod, rostl obrat. Chyběly však pracovní síly a drobné peníze, které byly, stejně jako stříbro a měď sbírány a pečlivě uschovávány. Přijetím nové ústavy dostala země i obec novou podobu. 6 září 1850 začala volbou starosty obce a obecní rady nová organizace správy obce. Starostou obce byl zvolen Franz Fiedler z č. 35. Byl to horlivý, svědomitý a pro novodobé vymoženosti otevřený člověk. Funkce, kterou zastával, byla daleko obsáhlejší než v době, kdy obec spravovali rychtáři. V bytě starosty byla zřízena kancelář, staré listiny a všechny úřední spisy a doklady byly řazeny a ukládány, byly zavedeny úřední knihy a protokoly. Pravidelně se konaly schůze rady a o usneseních rozhodovala většina. Starosta Fiedler začal zvelebovat obec (1852-54). Na nový chodník před kostelem se sebralo mezi lidem. Za 130 zlatých byla vybudována obecní silnice. Se svým spolupracovníkem P.Lóselem se snažil získat 300 zlatých na kostelní hodiny. Na počest sňatku císaře Franze Josefa s Alžbětou, vévodkyní bavorskou byly 24.dubna 1854 vysázeny na "Schulkreuze" slavnostně lípy. V roce 1858 byla dokončena silnice na Vysokou Lípu. V roce 1857 začíná působit v obci a okolí okresní lékař chudých. První byl Wenzel Knorr, následuje Ludwig Salus a po něm Carl Starch. V roce 1881 byla dokončena silnice do Hřenska a tím byly naše obce spojené s Labem. V únoru 1862 byly tak hojné dešťové srážky, že místní potok vystoupil ze břehů a zaplavil silnici. Většina domů ve Všemilech byla pod vodou. Ceny obilí byly nízké, úroda dobrá. Vzhledem k nedostatku bavlny (občanská válka v Americe) byly nízké výdělky dělníků v okolních fabrikách. V zimě roku 1862-63 nenapadl žádný sníh. V únoru vládly letní teploty a to se projevilo nepříznivě na včelstvech. Na jaře 1863 přišla zima, která trvala až do léta. Mnoho včelstev uhynulo, úroda byla průměrná. V roce 1864 byla zima neklidná, jaro a léto chladné a deštivé. Úroda sice nebyla poničena, ale velmi těžce se svážela a byla jen průměrná.

 

O "nové škole" ve Vysoké Lípě

(převzato z České silnice - úryvek z kroniky Vysoké Lípy)

Léta páně1839. Na školské poměry působily některé okolnosti nepříznivě. Mnozí chudí rodiče potřebují své děti často k pracím doma. Pak schází některým potřebný oděv v krutých zimách, zde dlouho trvajících. Mnoho rodičů posílá své děti v létě pásti dobytek. Tyto nedostatky daly by se ovšem odstranit, kdyby lidé svůj dobytek společně pásli. Největším nedostatkem je však stará, neúčelná školní budova, která je nejen úplně shnilá, ale i příliš malá. Také školní lavice jsou velmi špatné a hodně rozbité. Dočasný školní katecheta pan František Svoboda, kooperátor v Jetřichovicích, jakož i učitel Franz Hieke, pociťují denně tyto nedostatky... Rychtář Joseph Kessler z č.p. 39 chtěl proto ještě tohoto roku provést nutnou přestavbu školy a podal dne 23. března žádost u obce u milostivé vrchnosti, aby povolila potřebný stavební materiál. S důvěrou může proto obec doufat, že všechny nedostatky podle možností budou odstraněny. Tento úkol ovšem je teď obtížnější tím, že obecní les je již moc prosvětlen a proto je výtěžek z dříví a smůly o mnohem menší než v letech dřívějších... Dne 23. července 1839 vrátila nám milostivá vrchnost žádost stran výstavby školy s rozhodnutím, že bude možná až po dostavění nové školy v Růžové...

Stalo se léta páně 1842. Dne 4. května bylo počato s bouráním staré školní budovy. Dne 18. května položili základní kámen k nové škole. Stavbu dokončili ještě téhož roku. Milostivá vrchnost přispěla k stavbě 100 zlatými. Dříví se kácelo v obecním lese. Cihly pálil Andreas Richter č.p. 28 na svém pozemku a žádal za tisíc kusů 22 zlatých vídeňské měny. Ostatní náklady platila obec. Práce s ručním potahem vykonali obecní chalupníci zdarma... Dne 29. září byla škola slavnostně zasvěcena ... Dne 3. října bylo první vyučování.

 

Pašeráci

(převzato z České silnice)

Z různých archívních záznamů se můžeme dočíst, jak v minulém století i začátkem tohoto "pracovali" na tomto území pašeráci. Ostatně v dnešní době, kdy právem bědujeme nad úpadkem morálky a rozvojem různých druhů trestné činnosti, se pašeráctví opět provozuje. Samozřejmě má dnes jiné formy, modernější. A.Paudler ve své knize "Nová hřebenová cesta" z roku 1904 píše o pašerácích z minulého století.

...Pašeráci překračovali hranice ve skupinách až po třech, pěti i sedmi stovkách mužů ! Většinou až u Huntířova se rozptýlili do menších skupinek, v nichž pak mířili domů. Tak putovali po místy velice nebezpečných a obtížných stezkách dlouhé míle od hranice do vnitrozemí, až více nebo méně šťastně dorazili k cíli. "Kdybyste po cestě, po níž musíme chodit v nejtemnější noci, měli jít za bílého dne zvolali byste: Žádné peníze mi nestojí za to, abych si na této cestě zlámal nohy a vaz." To prohlásil jeden z těch, který to zažil. Jiný muž, kterého také zlákala odměna nesrovnatelně větší než jeho normální mzda, vyprávěl: "Byla to zlá noc. Pronásledovatelé nám byli pořád na stopě. Bylo velice chladno a my museli třikrát přebrodit Kamenici. Jeden by z toho mohl mít smrt. Udělal jsem to jen jedinkrát a už nikdy v životě to nebudu opakovat. A skutečně jsem už nikdy nic nepašoval. Snažil jsem se vydělat na chléb jiným způsobem." A.Paudler také ve svém vyprávění z roku 1904 připomíná, že "z Jetřichovic lze dojít nádherným údolím Jetřichovické Bělé do Dolského mlýna. Hned na začátku této soutěsky stojí Blechův dům, jenž je údajně nejstarším stavením v Jetřichovicích, a také pila. V její blízkosti stojí dům, jehož obyvatelé poskytovali před 70-80 lety útulek pašerákům. To ale trvalo jen do té doby, co jeden muž z hraniční stráže navázal milostný vztah s dcerou majitele domu. Pak byl s ubytováním konec..."

A ještě připomeňme, co 1.srpna 1889 vyprávěl jetřichovický horský vůdce Johan Knobloch: "V roce 1829 vypuklo v Rumburku povstání proti celníkům, kteří pronásledovali pašeráky schované ve větrném mlýně na Strážném vrchu. Spousta lidí celníky obklíčila v kasárnách v Hrnčířské ulici za to, že jeden z nich zastřelil syna mlynářky, pěkného mladíka. Kasárna byla přepadena, z oken vyházeno množství zařízení. Nakonec ale byli útočníci zahnáni, mnozí uvězněni a ve vězení zemřeli..."

 

BEJVÁVALO...

- ze vzpomínek pana Wernera Hieke, Jetřichovického rodáka narozeného roku 1924.

... aneb popis jednoho běžného roku z počátku třicátých let...

1. část - Konec školního roku

Koncem června jsme dostávali vysvědčení. Na pěkné, jsme byli náležitě hrdí. Znamenalo to, že postupujeme do vyšší třídy nebo, že můžeme po prázdninách nastoupit do jiné školy. Koncem června, začátkem července přicházeli do vsi první hosté - "letňáci" (také "lufťáci"). Byli to většinou každým rokem stejní lidé a ubytovávali se tedy ve stejných domácnostech. K nám jezdili hosté z Berlína, Drážďan a dalších saských a pruských velkoměst. Poměry v té době byly dost podobné těm dnešním. Přechod hranic nedělal potíže a ceny byly na české straně příznivější než v Německu, kde už bylo některé zboží nedostatkové - např. rum, máslo aj. České pivo chutnalo i tenkrát a bylo velmi levné. Bylo tedy více důvodů - vedle čarokrásné krajiny - trávit u nás dovolenou. Pronajímali jsme tři pokoje, které jsme mimo sezónu užívali jako ložnice. Před sezónou jsme je vyklidili a upravili pro hosty. Pokoje byly čisté, ale bez jakéhokoliv přepychu. Pronajímání pokojů hostům z jiné země mělo pro nás i ten význam, že jsme stykem s nimi získávali širší přehled o světě, poznávali jsme poněkud odlišný životní styl, přestávali jsme být uzavřeni a omezení jako obyvatelé srovnatelných vesnic, kterým se cestovní ruch vyhýbal. Předpokladem k tomu byla ovšem stejná řeč. Domluvili jsme se bez tlumočníků.

Nám dětem se nabízela možnost vydělat si nějakou korunku za různé službičky - donesení kufru, vysvětlení a ukázání cesty apod. Za doprovod na výletě, jakousi průvodcovskou službu, jsme už dostali 1-2 koruny, na Doláku, na Tokáni jsme dostali i limonádu nebo buřta. Příjezd hostů se velmi lišil od dnešního. Přivážely je kočáry z Hřenska nebo z Mezné Louky. Teprve později jezdil autobus a když si jeden muž koupil osobní auto, zavedl taxislužbu. Automobil na vsi, to byl pro nás děti zážitek. Neumíte si představit, jaký byl tenkrát v obci klid. Jednou něco zavrčelo ve vzduchu - podívali jsme se a uviděli malé letadlo, kterým létal hrabě Kinský, kterému patřily lesy kolem Tokáně. Tyto lesy byly jeho velkou zálibou. Nechal zde vysadit kamzíky a na Tokáni postavit rozlehlé sruby pro své hosty. Nepamatuji se, že bych jako dítě kamzíky viděl. Byli velmi plaší. To platilo také o tetřevech, jelenech i srnčí. Část lesů patřila sedlákům, jejichž myslivecký spolek pořádal podzimní hony na zajíce. V tu dobu jsme byli drženi doma, abychom náhodou nevběhli myslivcům do rány.

Vedle mysliveckého a jiných spolků, působil zde také Horský spolek, jehož úkolem bylo stavět a udržovat turistické cesty a vůbec podporovat všechno co pomáhalo turistickému ruchu. Můj otec byl dlouhá léta předsedou tohoto spolku, takže jsem od malička poznával, co taková činnost spolku obnáší. V zimě jsme malovali nové a opravovali staré směrovky, opravovali jsme i schody a žebříky do skal a také lavičky - nejdříve jen ze seříznutých latí - ty však rychle chátraly.

Německým hostům se zde samozřejmě líbila česká kuchyně, zejména české koláče, tzv. Klekselnkuchen. Ty byly s tvarohem a rozinkami, s mákem a džemem. Ke snídani jsme nosili od pekaře čerstvé rohlíky. Když pak přišly na stůl i zmíněné koláče, dosahovala spokojenost hostů vrcholu. Pro hosty se také kupovala pravá zrnková káva, která byla pro nás cenově nedostupná. My pili jenom meltu.

2.část - Letní prázdniny

Milíř na výrobu dřevěného uhlí.

Jako děti jsme běhaly celé léto bosi, což se nám líbilo. Dvůr našeho souseda Langbauera, byl pro nás večerním dětským hřištěm. Bylo nás, dětí stejného a podobného věku, dostatek k nejrůznějším hrám. Rády jsme chodily do okolních lesů, slézaly stromy i skály, stavěly si různé hrady, houpaly se na větvích, stavěly si různé skrýše. Jako děti v každé době, jsme si vytvářely různé party. Zpravidla jsme se dělily na "horňáky" a "dolňáky". Hranice mezi naším územím byla sice neviditelná, ale zvědové obou stran pozorně sledovali, zda protější strana nepostavila nový "hrad", aby mohl být zbořen. Z kůry borovic jsme si vyřezávaly lodičky, z čerstvého dřeva pak píšťalky. Kapesní nůž byl veledůležitým nástrojem, který měl snad každý kluk. Buď si ho koupil za vydělané peníze, nebo ho dostal jako dárek. Na potoce jsme stavěly přehrady, z děr na louce vyháněly zelené koníky a jinou havěť. Nejoblíbenějším místem našich radovánek byl Donsberg (dnešní Čedičový vrch) a Kilbstein. Měli jsme tam jakousi jeskyni, která vznikla vykopáváním písku na stavby. Bylo tam i minijezírko, spíš velká louže, do kterého jsem jednou spadl, ale i když jsem neuměl plavat, dostal jsem se ven. Na Donsbergu byl čedičový lom a už z dálky bylo slyšet kameníka. Lámal se tam také kámen na cesty. Ve vsi byli i další řemeslníci. Nemohly jsme se dost vynadívat na kováře, když koval koně. V údolí před Falkenštejnem byl uhlíř, byl zde truhlář i švec a každý byl něčím zajímavý. K letní činnosti patřil také sběr malin, ostružin a borůvek - těch jsem nanosil domů litry. Maminka pekla borůvkové koláče a nabízela je letním hostům k odpolední kávě. Byla to pochoutka, kterou milovali. Děti sedláků musely samozřejmě pomáhat při práci rodičům. Pomáhaly jsme také při práci rodičům. Pomáhaly jsme také při obdělávání zeleninových zahrádek, které nechyběly téměř u žádného domu. Vypěstovaná zelenina nesloužila jen vlastní domácnosti, ale čerstvá se nabízela do hotelů a penzionů. Dovolená v dnešním slova smyslu nepřicházela v úvahu, nevím o nikom ze známých, že by v létě odjížděl. Nikde totiž nebylo tak krásně jako zde. 

3.část - Velké prádlo a znovu do školy

Zúčastňovali jsme se také praní prádla, což nebyla až tak běžná věc, jak by se zdálo. Když byl "prací den", museli jsme nanosit vodu do prádelny, která musela být v každém domě. U nás jsme vodu nosili ze studně hluboké asi 30 m. Pamatuji se, že jsem do ní jednou také sestoupil po žebříkách, které byly spojeny, aby se dosáhlo až na dno. Dodnes cítím úzkost šachty, vlhkost a tmu. Voda se nalila do velkého hrnce - "prádeláku" - nasypal se do ní prací prášek a naložilo prádlo. To se vyvařovalo a po vyvaření přendalo do dřevěných necek, které byly důkladným výrobkem šikovného truhláře. V neckách se pak na valše pralo. Když bylo prádlo podle mínění hospodyně čisté, tak se vyždímalo a v koši jsme je odnášeli dolů, k potoku v místech dnešní prodejny skla. Tam bylo jakési "máchadlo", ve kterém se zadržovalo větší množství vody. Zde se prádlo máchalo až bylo zbaveno zbytků mýdla a prášku a voda byla čistá. Prádlo jsme pak vynesli opět nahoru, k domu. Podle počasí se buď rozvěsilo venku nebo v domě, aby uschlo. Za pěkného, slunečného počasí se "plajchovalo". Prádlo se rozložilo na trávník a občas se z konve pokropilo. Takové prádlo pak k velkému uspokojení hospodyněk vonělo čistotou a sluníčkem.

Jeden den, obvykle pátek byl věnován koupání. To se kuchyň, která byla vždy nejteplejším místem v domě, přeměnila na koupelnu. Z prádelny se donesl hrnec - "prádelňák" - teplé vody, ta se nalila do necek kam jsme se postupně posadily my, děti, po nás i rodiče a pořádně se vykoupali. Přes týden jsme se myli pouze ve studené vodě.

A tak uběhli dva měsíce prázdnin, letní hosté začali odjíždět, rána a večery byly stále chladnější a začala zase škola. V Jetřichovické škole byly dvě třídy. V první byly tři vyučovací ročníky, v jednom asi deset dětí, takže celkem 30 žáků. Ve druhé třídě byly ročníky 4-8. Od pátého ročníku dětí ubylo, protože většinou odcházely na měšťanku do České Kamenice a některé na gymnázium do Děčína. Také mne dali rodiče na měšťanku, kam jsem denně dojížděl na kole. Těch 12 km nám ubíhalo rychle. Cestou se připojovaly děti z okolních vesnic a společně jsme všelijak dováděly. Pravda, občas jsme si i natloukly nos, ráno jsme musely brzy vstávat a domů přijížděly dlouho, ale nám to nevadilo. Většina z nás byli chlapci, protože o děvčatech převládalo mínění, že vzdělání ani profesi moc nepotřebují, protože se stejně vdají. Na měšťance v České Kamenici bylo ke 40 % dětí ve třídě místních a ostatních 60 % i více dojíždělo z vesnic. V žádném případě jsme však nebyly horší než městské děti a byly jsme na to náležitě hrdí. Když napadl sníh, tak jsme jezdit nemohly. Rodiče nám sehnali levný "privát", kde jsme bydlely asi tak od prosince od února. Domů jsme jezdily v sobotu po škole a v neděli se zase vracely do Kamenice.

4.část - Obec

V roce 1928 byla obec elektrifikovaná, byly asfaltovány první metry silnice, která byla do té doby štěrková, začalo fungovat pvní taxi, zavedena byla autobusová doprava do České Kamenice. V létě se jezdilo i od Hřenska, odkud se vozili do Jetřichovic němečtí turisté. Byly také jednotlivé autobusy do Děčína, ale ten byl pro nás příliš daleko. Bylo však dobré, že lidé, kteří si potřebovali něco zařídit nebo koupit, nemuseli do města pěšky. Nepamatuji se, že by se v obci stavělo. Stavení se jen opravovala nebo různě vylepšovala. Na víc lidé neměli peníze. Nově byl postaven - a stavěl se hodně dlouho - jen jeden dům - dnešní sídlo OÚ, ordinace lékaře a Policie ČR. Nepamatuji se také, že by v době, na kterou vzpomínám, v obci hořelo. Lidé byli velmi opatrní, věděli, jakou zkázu by mezi převážně dřevěnými domky způsobil požár. Byli zde samozřejmě hasiči, jejichž náčelníkem byl Langbauer, kteří pilně cvičili. Poplach vyhlašoval trubač, projíždějící obcí na kole. Siréna byla až později. Na nádraží se chodilo do Rybniště nebo do Českokamenické nové vsi. První vlaky jsem viděl u mého strýce, který v Nové vsi, přímo u tratě, bydlel. Vidět okolo projíždějící vlak, to byl pro mne zážitek!

Pošta chodila ráno i odpoledne. První telefon byl naproti dnešnímu "Dřeváku". Jako kluk jsem nemohl pochopit jak je možné mluvit s někým na dálku prostřednictvím drátu a telefonního přístroje. Přišlo také rádio. Byli jsme mezi prvními, kdo ho měli. Pamatuji se, že se skládal z několika samostatných dílů. Vždy v neděli dal otec do okna tlampače, zesílil zvuk, aby i sousedé mohli poslouchat a naladil příslušnou stanici. Poslouchali jsme silný vysílač z Königswusterhausenu, jižně od Berlína. Otec postavil také anténu. Vztyčil dvě dřevěné, asi šestimetrové tyče a natáhl mezi nimi na vzdálenost asi 15-20 metrů drát. Před příchodem bouřky hlasatel oznamoval: "Nezapomeňte prosím, uzemnit anténu !" V obci byl lékař MUDr. Guth, byl zde i zubař. Děti se za pomoci porodní asistentky rodily doma. Do nemocnice, "do špitálu", se chodilo jen výjimečně a ve zcela závažných případech. Když někdo zemřel, byl opatřen doma a v doprovodu pana faráře a ministrantů, v doprovodu rodiny a přátel byl odnesen do kostela a pak na místním hřbitově pohřben. O svátku zemřelých, na Dušičky, byly téměř všechny hroby ozdobeny podzimními květy a chvojím, a zapáleny svíčky, které chráněny před větrem sklenicemi, svítily dlouho do noci. V ty dny, více než jindy bylo zřejmé, že i hřbitov se svými mrtvými, je součástí obce...

5. část - Zima a Vánoce

Sněhu zde bylo vždy tolik, že stačil na sáňkování i lyžování, které však bylo v našich podmínkách teprve v začátcích. První lyže vesnických dětí byly z prken rozebraného sudu. Já patřil k těm výjimkám, které měly lyže opravdové, vzbuzující obdiv ostatních dětí. Bylo nás tak ke dvacítce - dětí kolem deseti let, které jsme zalidňovaly stráň od Donsbergu (dnešní Čedičák - TV zesilovač) téměř až do středu obce. Sjížděly jsme nebojácně přes všechny úvozy a cesty, vybudovaly jsme si i "skokanský můstek" a také jsme často padaly. K sáňkování jsme využívaly silnicí, zejména tu od Rynartic. Byla dost dlouhá a příkrá, ale protože tenkrát nebyla téměř žádná autodoprava, nebylo to až tak nebezpečné. Večer pak přicházeli sáňkovat i dospělí. Když byla zima tuhá a zamrzla voda, chodívaly jsme bruslit na rybník u Starého mlýna a na rybník u Grieselova mlýna (dnes Škola v přírodě - MÚ Praha 5). Zde se také vyřezávaly pilami velké tabule silného ledu a ty se odvážely koňskými povozy do sklepů místních hostinců. Sloužily jako dnešní chladírenská zařízení, protože led ve sklepích vydržel až do léta a chladil nápoje. Někteří sedláci měli velké sáně, před které zapřahali koně. Jízda na takových saních, to byl také vzrušující zážitek. Koně byly využívány v zimě ke stahování poražených stromů z lesa. Když byl sníh poněkud měkčí, stavěly jsme sněhuláky a různé stavby, sváděly bitvy sněhovými koulemi a domů přicházely promáčení, ale šťastní. Velkou událostí byly Vánoce. Vánoční stromek jsme samozřejmě tenkrát nekupovali. Během podzimu jsme si nějaký vyhlédli v lese a ten pak včas uřízli a postavili doma ve světnici. My děti, jsme pod ním nacházely dárky vždy ráno na první vánoční svátek, ne jako dnes, kdy jsou rozdávány na Štědrý večer. Dárky, i když byly malé, nás vždy překvapily a měly jsme z nich radost. To překvapení ovšem až tak velké nebylo, protože jsem věděl co dostanu. U nás to byla vždycky kniha - ročenky, kalendáře apod. Nacházely jsme v nich povídky, hádanky, obrázky a tak jsme za ošklivého počasí a o večerech četly a luštily.

6. část - Masopust

Nebyl dům, kde by nechovali prase. Krmilo se bramborami, které si rodina sama vypěstovala, všelijakými zbytky jídla a odpady z něj. Koncem ledna, začátkem února přišel čas zabíjaček. Pozval se řezník, který vepře zabil, rozdělil maso a vyráběl zabíjačkové dobroty. Ty se pak vařily, z vývaru pak byla polévka, kterou jsme ochutnávali a s výslužkou roznášeli sousedům. Ti se radovali stejně jako my, když zase zabíjeli oni. Maso se zavařovalo do sklenic a ukládalo na sváteční dny. Musím ještě připomenout, že vedle vepřů se v malých hospodářstvích chovaly domácí kozy kvůli mléku pro děti. Kravské mléko měli jen velcí sedláci. Pěstovali se také králíci a nikde nechyběly slepice, aby byla vajíčka. Většinou jsme byli samozásobiteli. V březnu přišel čas masopustu. To mládež připravila veselý maškarní průvod, který o masopustní sobotu prošel na konec obce a zpět, samozřejmě s muzikou a zakončen byl u místních hospod. Tam se pak pilo a tancovalo. Masopustní maškaráda byla příležitostí, aby si i naše rodiče mohli trochu zadovádět. Samozřejmě v příslušných mezích. Vzpomínám si, jak můj otec s chutí připravoval roztodivné masopustní masky, které se velmi líbily. Kapela, která o masopustu vyhrávala, účinkovala samozřejmě i při ostatních příležitostech jako byly různé církevní svátky, procesí, svatby a ovšem také pohřby. Masopustní maškary jsme si dělaly i my děti a také jsme po skupinkách chodily po vsi. Byla to událost, na kterou jsme se dlouho těšily a potom o ní dlouho vyprávěly.

7. část - Velikonoce

Před Velikonocemi chodili chlapci po místních sedlácích a koledovali si o výslužku - dostávali někdy peníze, různé potraviny, nejčastěji však domácí špek. Proto se té koledě říkalo "Speckfechten". Vykoledované peníze se hodily na financování útraty při velikonočním střílení "Osterschiessen". To se konalo po Vzkříšení. Na kopci za kostelem se shromáždila omladina, umístila hmoždíře a v sobotu večer a v neděli ráno střelbou pozdravila zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Mladí kanonýři strávili noc ze soboty na neděli venku u hmoždířů. Že to byla noc veselá, nemusím ani připomínat. My děti jsme se těšily, až k této vzrušující události dorosteme. Pro nás byl hlavním velikonočním svátkem zelený čtvrtek, kdy jsme chodily po sousedech a oslovovaly je, že "přicházíme jenom kvůli pozdravení o Zeleném čtvrtku..." Za toto pozdravení - koledu, jsme dostávali vajíčko, čokoládku, výjimečně i pomeranč, což byla v té době pro nás děti velká zvláštnost. Velký pátek nebyl svátkem, ale pro domácnosti dnem velikonočního úklidu, kdy se gruntovalo a také se připravovaly pokoje pro očekávané "Osternausflugler". Těch přicházelo hodně a tak často došlo i na seníky, ve kterých se nabídlo přenocování, když už jiné možnosti nebyly. Mezi oněmi "Velikonočními výletníky", většinou ze sousedního Saska, bývali často horolezci, které jsme jako děti zvědavě pozorovaly. Pracně vylézali na okolní skály, které jsme my slézaly beze všeho, vyzbrojeni lany, skobami a ostatním horolezeckým příslušenstvím. Pouze na Kočičí skálu jsme se bez nářadí nedostaly - byla příliš příkrá. O velikonoční neděli - Hod Boží velikonoční - býval samozřejmě sváteční oběd. Převážně pečené skopové, kůzlečí nebo jehněčí, zelí a české knedlíky. A až do čtvrtka jsme měly jarní prázdniny.

8.část - Jaro

Koncem dubna si nejeden jinoch vyhledával pro svou milou vhodnou břízku se zelenými lístečky. Posledního dubna jí uřízl, nazdobil pestrobarevnými pentlemi a v noci na 1.máje, zpravidla tajně, jí upevnil k plotu před domem té, na kterou si myslel, ale která o tom často ani nevěděla. Byli odvážlivci, kteří břízku upevnili i na střechu chalupy. Obecní společenství sledovalo s velkou zvědavostí, před kterými staveními se břízky objeví. Květen byl spojen s mnohými církevními svátky. Prvním bylo Nanebevstoupení Páně, kdy chodilo procesí. Pan farář, ministranti a věřící občané obcházeli okolní pole a žehnali je, aby dala dobrou úrodu. V neděli po 16.květnu, svátku patrona obce a kostela sv. Jana Nepomuckého, byl největší jetřichovický svátek, opravdová pouť, ke které patřil, jak bylo zvykem, sváteční oběd a spousta atrakcí. My děti jsme se těšily na řetízkový kolotoč, už poháněný elektromotorem, (do roku 1928 ho klikami roztáčeli silní mládenci), na houpačky - lodičky a na prodejní stánky s nejrůznějšími věcmi. Prodávalo se oblečení, potřebné předměty pro domácnosti a pro nás děti pak vzácná zmrzlina, kyselé okurky, různé cukroví apod. Na tento svátek se sjížděli příbuzní z okolí a ti nás zpravidla obdarovávali nějakou tou korunou na pamlsky. Kapesné, které jsme dostávali od rodičů jsme měli na výdaje spojené se školou ve městě. Dalším svátkem byly Svatodušní svátky. Pamatuji, že na ten den stavěl otec do rohu světnice mladou břízku jako symbol jara. V kostele byly sváteční mše. Deset dní poté se konala Slavnost Těla a krve Páně - Boží tělo, kdy obcí šlo znovu procesí s hudbou a družičkami. V průvodu se nesly monstrance a nad panem farářem nebesa. Problém pořadatelů májových oslav v bývalém režimu - kdo ponese transparenty s předepsanými hesly - připomíná okřídlený výrok českého faráře pana Kozáka, který, čekaje na nosiče nebes při jednom procesí, zvolal: "Copak tu není ani čerta, aby nesl nebesa ?"

Pak už byl před námi červen, s ním konec školního roku a nádherné dva měsíce prázdnin...