Svátek

Svátek má Brigita

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 10. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, ojediněle přeháňky, na Moravě a ve Slezsku zpočátku občasný déšť. Denní teploty 14 až 18°C. Noční teploty 10 až 6°C.

Přehrát/Zastavit Další

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Aktuální teplota

21.10.2017 12:31

Aktuální teplota:

11,8 °C

Vlhkost:

89,6 %

Rosný bod:

10,1 °C

Náplánujte si výlet

Obsah

Stránka

  • 1

Kroniky

V příloze naleznete kroniku obcí Jetřichovicka a kroniku Vysoké lípy.

16. 6. 2016 Zobrazit více

Pro milovníky krás Jetřichovicka a okolí

V odkazu naleznete velmi podrobné informace z Jetřichovicka a přilehlého okolí.

18. 3. 2015 Zobrazit více

Stránka

  • 1

Z nejstarších dob

Je výhodné, chceme-li řádně porozumět nesnadné problematice tesaných hrádků Českosaského Švýcarska, uvědomit si alespoň velice stručně vývoj tohoto koutu a jeho okolí v době od začátku našeho letopočtu, t.j. od doby prvních historických zpráv.

Staneme-li na vrchu Spravedlnost, vypínajícím se těsně nad Doubicí, pochopíme snadno, proč se ve zhořeleckých účtech hovoří často o cestě přes pohoří: vrchy jižně od Chřibské působí dojmem souvislého pásma a Růžový vrch na západě uzavírá jako strážce stolové vrchy Děčínska. Toto území bylo opravdu styčným bodem mezi Čechami a Lužicí.

Odedávna se vývoj obou zemí ubíral podobnými cestami. Po éře keltské, jez zanechala na sebe památku v latinském názvu Čech (Bohemia) a ve jménech hlavních řek, především blízké Jizery, hostily naše kraje na počátku nové éry několik kmenů germánských. Ačkoliv historie o tom mlčí, možno se slušnou jistotou předpokládat, že jejich jádro opustilo území Lužice i Čech a že tu zůstala jen slabá vrstva keltskogermánských usedlíků. Mezi ně se vsunují nové houfy obyvatelstva slovanského původu.

Naši předkové nepřišli tedy do liduprázdné země, jak rádi líčí staří kronikáři a pověsti. Poměr nových obyvatel k pozůstalým nebyl stejný. Většinou podle svědectví nálezů žily obě strany v mírové koexistenci a země byla z velké části slavizována. Uvádí-li francký Fredegar a jeho současník Prokopius Caesarejský, že Slované přišli do Čech kolem poloviny 6.století, není třeba to brát doslova. Slované přicházeli již dříve nárazově a v etapách. V udanou dobu byli už převládajícím prvkem v zemi. Do Lužice přišli Slované o něco dříve.

Krásná, leč jen romantická je představa praotce Čecha jako vůdce nového lidu. Lidé, kteří vytvořili později kmeny, patřili k nejrůznějším slovanským skupinám, i když rozdíly mezi nimi nemohly být velké. Na tomto území se uplatňovala skupina srbská, jež mocně překračovala dnešní hranice Čech, někteří dokonce tvrdí, že Polomené hory (jižně od České Lípy ke Kokořínu, hlavně tzv. Kummerské pohoří poblíže Máchova jezera) byly osídleny srbským obyvatelstvem, ba počítají i mělnické Pšovany k Srbům. To je věc velmi odvážná a neprokazatelná v takovém časovém odstupu. Uvěřitelnější se zdá, že se tu Srbové stýkali s příbuzným kmenem Lemuzů - navzdory tomu, že někteří historikové jim tu sídla upírají, a to proti znění zakládací listiny pražského biskupství (je totiž dochována jen v pozdějším opise), která při vyjmenovávání oblastí podle kmenů uvádí Lemuze až za Litoměřici. Až V.V.Tomek začal podezírat pisatele tohoto dokladu z nepořádku a dodnes chtějí někteří badatelé tento malý kmen v pravém slova smyslu vtěsnat do značně zalidněného prostoru západně od Labe. Většina uvážlivých historiků je hledá na východ od Labe, až už blíže k Mimoni, či dále od ní.

A je zcela jisté, že oba české severní výběžky byly původně součástí Lužice, respektive tzv. Záhvozdí, zatímco české Žitavsko se mezi ně vkliňovalo. Bylo odedávna pod správou diecése pražské, tedy součástí Čech. Ještě lužický kronikář J.Guben (zvaný podle rodiště Gubinu na rozhraní Lužice a Slezska) jmenuje mezi českými městy, která husité nedobyli, na prvním místě Žitavu. Naproti tomu Záhvozdí, jehož podstatnou částí byl výběžek Frýdlantský a území severně od něho, patřilo k diecézi míšeňské, právě tak jako vikariát v Hanšpachu (dnešní Lipová).

Do jaké míry byly zbytky původního obyvatelstva slavizovány, bylo mezi historiky sporné. Jde o jednu z nejtěžších historických otázek, jež byla vždy řešena z nacionalistického hlediska. Všechny důkazy jsou nepřímé a jde nakonec o věc víry. Podle Palackého nebylo prý v 9.-11.století v českých zemích Němce leč hosta. Bretholz, který českou zemi upřímně miloval, považuje Němce za trvalé usedlé, protože není zpráv o odchodu Markomanů a Kvádů. Právě pro nedostatek zpráv, který sám není důkazem, nelze tu otázku ani nejpečlivějším bádáním jazykozpytným a archeologickým rozřešit s nezvratnou jistotou.

Od konce 11.století začíná pak působit kolonizace, jíž se dosídlují mnohé řídce zalidněné krajiny, tedy i úseky poblíž naší neurbární končiny. Mluvívá se o kolonizaci vnitřní (slovanské) a vnější (německé). Také tento hmatatelný fakt byl pro nedostatek přímých zpráv rozličně vykládán a možno říci, že podle logických úvah má každý směr - s výjimkou obou německých extrémností (Bretholz: Němci sem nešli jako kolonisté, neboť žádná zpráva to nezaznamenala, A.Bachmann: Němci přicházeli především jako "kulturtrégři") - má v sobě kousek pravdy. Není naším úkolem se touto otázkou podrobně zabývat, tím méně do ní polemicky zasahovat, můžeme však s uspokojením konstatovat, že nejnovější badatelé dospěli nakonec jen k málo odlišným závěrům od těch, proti kterým brojili, tedy od významného díla Šimákova.

Je však krajně nutné, abychom upozornili na dvě zásadní okolnosti: 1. Proti faktu, že německá kolonizace v Čechách byla neorganizovaná, ač leckde vydatně překrývá domácí kolonizaci českou (ta se na severu ukázala občas slabou), nalézáme severně od Čech záměrnou regermanizaci. 2. Vedle německého patriciátu se v mocných lužických městech udržela jen slabá vrstva slovanské chudiny. To je totiž rozhodující pro další vývoj.

Připočteme k tomu i zápolení panovnických rodů. Český stát se výrazně formoval za tří Boleslavů (10.století), posledních Přemyslovců (koncem 13.století) a prvních Lucemburků (1.polovina 14.století): podobně se na severu tvoří marka míšeňská (biskupství, pak od roku 1089 léno rodu Vettinů), z níž roku 1123 založil stát Konrád Vettinský. Od 15.století se Vettinové jako kurfiřti stávají nebezpečím pro naše země.

Třikrát se pokoušejí Čechové připoutat k sobě příbuzné srbské kmeny. V roce 984 se stává Boleslav II. dokonce přechodně pánem Míšně. Je však vypuzen a markrabě Eckhard dobývá nejen území Daleminců (kolem Lipska), ale koncem 10.století i Milčanska (střed Budyšín). Nakrátko tu vládne polský kníže Boleslav Chrabrý, když však byli Poláci vyhnáni z Prahy roku 1002, postupují česká a německá vojska za Jaromíra a Oldřicha velmi obtížnými cestami (tedy asi naším územím) do Milčanska, jež je připojeno k Čechám. Později bylo znovu uděleno Vratislavu II., ale ten je dává v 2.polovině 11.století věnem zeti Viprechtovi Grojčanskému, jenž tu začíná s germanizací. Václav I. posílil český vliv na severu podporou známého kláštera Údolí Panny Marie a připojil jej v době hraničních sporů (1223-1241) k Žitavsku. Spory tu zakončuje listina, vydaná roku 1241 na českém Königsteině, jež popisuje hranice Míšně, Čech, Záhvozdí a Milčanska, pozdější Horní Lužice. Je důležitá pro poznání obydlených i neobydlených končin - hranice šla většinou po řekách, potocích a kopcích, proto jmen osad a měst je poskrovnu.

Od Krušnohoří hranice sledovala řeku Kotlavu (Gottleuba) k Labi, pak se vracela na nejdolnější Křínici od níž však odbočila prudce na severozápad, takže Honštejn a část dnešního Šluknovského výběžku patřily k Čechám, vybočovala směrem na sever od Žitavy a odtud zamířila k výběžku Frýdlantskému (Záhvozdí). Milčansko přešlo brzy na to na dlouhý čas k Braniborsku.