Svátek

Svátek má Věroslav

Aktuální počasí

Počasí dnes:

27. 7. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, místy přeháňky nebo slabý déšť. Denní teploty 17 až 21°C. Noční teploty 14 až 10°C.

Přehrát/Zastavit Další

Kalendář

Aktuální teplota

27.7.2017 02:25

Aktuální teplota:

15,4 °C

Vlhkost:

87,2 %

Rosný bod:

13,3 °C

Náplánujte si výlet

Obsah

Stránka

  • 1

Kroniky

V příloze naleznete kroniku obcí Jetřichovicka a kroniku Vysoké lípy.

16. 6. 2016 Zobrazit více

Pro milovníky krás Jetřichovicka a okolí

V odkazu naleznete velmi podrobné informace z Jetřichovicka a přilehlého okolí.

18. 3. 2015 Zobrazit více

Stránka

  • 1

Pronikání na sever

Přemysl Otakar II., panovník energický, ctižádostivý i nadaný, začal záhy po nástupu na český trůn v roce 1253 prosazovat vlastní státnický program, kromě mocenské expanze patřily k němu i změny domácích poměrů. S tím souvisela jak soustavná podpora německé kolonizace, tak i zásahy do organizace státu a do majetkových poměrů šlechty.

Takový zásah provedl král i na severním pomezí Čech. Roku 1253 byly odstoupeny Braniborsku Budyšínsko a Zhořelecko (věno Boženy, dcery Václava I.) a bylo třeba zajistit nyní otevřenou severní hranici země. Jak se zdá, chtěl král v Žitavsku (tam patřilo i okolí Rumburka a Krásné Lípy), Frýdlantsku a přilehlém kraji zřídit po důkladné kolonizaci soustavu drobných branných manství, vyňatou z běžné zemské správy, asi jako tomu bylo na Loketsku či v okolí královského hradu Bezdězu.

Tento úmysl nebyl proveden zcela, uskutečnilo se z něho přebudování Žitavy na významné město při dosavadním hradě (jeho okolí patřilo tehdy ještě přímo k Čechám) a např. na Frýdlantsku již asi vznikla skutečně i soustava drobných vesnických lén. V každém případě však zabral už král pro své plány největší část Žitavska (snad jen mimo hrady Ojvín a Krásný Buk) a dědiční kasteláni žitavští, Ronovci erbu ostrve, se v roce 1263 naposledy podpisují podle žitavského hradu. Museli vzít zavděk náhradou , k níž se nepochybně v blízkosti nejlépe hodila krajina západně odsud, kolonizací málo dotčená: pozdější Honštejnsko až k říčce Polici (Polenz v SRN) a Šluknovsko. Po stu letech objevují se aspoň obě tato území současně v rukou Berků z Dubé, potomků žitavských pánů. Jim nutno tedy především připsat kolonizaci západní poloviny šluknovského výběžku a prvý zájem na opevněných stavbách v něm (jižní hranici panství tvořila ze značné části říčka Křínice a na jeho půdě tedy vznikly hrádky Vlčí a Brtnický).

Podobně tomu bylo mezi Děčínem a Chřibskou. Markvartici, kasteláni děčínští a předkové všech rodů s erbem lvice, postavili ještě okolo poloviny 13.století hrad Ostrý (Šarfenštejn, u Benešova nad Ploučnicí), ale i oni musili odstoupit Děčínsko i s Ostrým králi. Ten intenzivní kolonizací doplnil dosavadní osídlení zčásti snad ještě srbské i dřívější kolonizací Markvarticů (jejich jména nesou Benešov a Markvartice). Tato činnost pokračovala i za Jana z Michalovic, potomka někdejších držitelů (po něm snad i jména Jonsbach, Jonsdorf), kterému kraj patřící k Ostrému v roce 1283 vrátil král Václav II. Přitom nešlo jen o akt spravedlnosti, ale spíše o snahu mladého krále - vlastně jeho rádců - udržet pro sebe vlivného a statečného pána, věrného už Přemyslu Otakarovi II. Navíc měl Jan, současně držitel jihočeského Velešína, být nápomocen proti ctižádostivým snahám Záviše z Falkenštejna a Vítkovců. Závišova strana se však zanedlouho ve vnitřní politice prosadila a několik let podstatně ovlivňovala královo počínání.

Proto se asi pan Jan zprvu veřejně neexponoval a věnoval se spíše zajištění a hospodářskému upevnění svých držav. K nim patřilo i území od Vysoké Lípy po Chřibskou a na severu ke Křínici, tedy místa, kde vznikly hrady Šaunštejn, Falkenštejn, Chřibský a Kyjovský. V roce 1287 disponoval Jan dokonce i vesnicí Schlegel v Žitavsku blízko Varnsdorfu, což svědčí o značném rozšíření jeho moci. Janovi (zemřel asi roku 1306) či nejpozději jeho synu Benešovi (v listinách jmenován asi do roku 1322) třeba také připisovat podíl na kolonizaci postupující porůznu po Labi do Míšeňska (zejména když největší část této země držel v letech 1289-1304 král Václav II.). Z výsledků této činnosti zbyly potomkům michalovického rodu ještě v roce 1361 hrady Alt-Rathen a Neu-Rathen severně od Kongigsteinu.

Michalovici vytvořili tedy už na konci 13. a na počátku 14.století ze svého severočeského panství konsolidovaný blok, spolehlivě uzavírající cestu do země a schopný nejen prosperity, ale i expanze (tu zadržela zřejmě ztráta Míšně po smrti Václava II.). Navíc osvědčili se často i ve službách králových (Tak např. pan Jan se také proslavil kolem roku 1295 sérií turnajů při své cestě do Paříže, opěvované německým básníkem Jindřichem z Freiberka. Zdá se, že přitom pan Jan kromě dobré propagační práce také připravil králi styky s francouzským dvorem.).

Janu Lucemburskému dopomáhal v roce 1310 na trůn i Jindřich z Lipé, potomek žitavských Ronovců, a obdržel odměnou Žitavsko zpět, v roce 1319 je však směnil - včetně Ojvína a Krásného Buku - s králem za statky na Moravě. Král Jan totiž tehdy Žitavsko naléhavě potřeboval k vykoupení nároků slezského knížete Jindřicha Javorského na Budyšínsko ve sporu o braniborské dědictví. Jindřich Javorský obdržel pak z onoho dědictví k Žitavsku i Zhořelecko. Zdá se však, že území patřící ke Krásnému Buku král už předtím přenechal pánům z Vartenberka. Za nich převzal úlohu starého hradu nový Tolštejn. Z něho Vartenberkové ovládali potom kraj kolem Krásné Lípy a Rumburka po většinu 14.století, hradu Krásného Buku však už dlouho neužili. Jindřich Javorský vydal sice roku 1337 postupně králi své državy v Horní Lužici, ale snažil se i potom své nároky zachovat, ještě v roce 1337 dobyla lužická města pod jeho velením Tolštejn a 15.října 1339 i Krásný Buk. Vítanou záminkou k tomu dala loupeživost Vartenberků a jejich hejtmanů. Hrad Krásný Buk tehdy asi zanikl - je to poslední zpráva o něm (hrad stával na pahorku - dnes porostlým bukovým lesem - nad pravým břehem Křínice, hned za stejnojmennou osadou, která vznikla z jeho podhradí, přístup vedl z plošiny na severu dvojím či trojím valem ke hlubokému kruhovému příkopu a přes něj - jistě po zvedacím mostě - na pahorek nesoucí vnitřní hrad: dřevěný palác a okrouhlou, rovněž dřevěnou věž, jejíž zděný spodek je dosud zachován).

Na zdejších složitých záležitostech krále Jana byli pravidelně účastni jak Beneš z Michalovic, tak později jeho syn Jan řečený Správný, který se zde zřejmě angažoval také nyní, jeho manové 9.listopadu roku 1343 na oplátku dobyli na Lužičanech hrad Ojvín. Je pravděpodobné, že při podobných příležitostech Michalovicům dobře posloužily Šaunštejn, Falkenštejn, ale zejména Chřibský i Kyjovský hrad, jež byly doslova výpadními branami do Lužice. Všechny zajišťovaly také kontrolu důležitých cest od Labe k Žitavě či k Budyšínu a neztratily tedy význam ani teď, kdy už pány z Michalovic nečekaly nové zisky v saském předpolí.

Tam zamířily zatím plány císaře Karla IV. Jak vážně byly prosazovány, ukazují jeho postupné pozdější zisky severně od Čech: Braniborsko, Dolní Lužice, slezská knížectví, množství drobných držav v Míšni a v ostatním Sasku. Karel pracoval soustavně: již v roce 1343 k ochraně cest do Lužice osadil svou posádkou hrad Milštejn nad Cvikovem, na nejdůležitější cestě do Žitavy dal postavit roku 1357 hrad Karlsfried. K jeho taktice patřila i podpora svazu lužických měst - tzv. Šestiměstí.

Proto platil Karlův zájem i pánům z Michalovic, po smrti Jana Správného (1354) osvědčil tento zájem sirotku Petrovi. Snad i kvůli němu zajel v roce 1357 do severních Čech a dopomohl mu hlavně v morovém roce 1361 povolením dědické smlouvy k majetku jihočeské větve michalovického rodu. Nebylo to bez výhod ani pro císaře. Petr vykoupil tehdy Karlův souhlas tím, že své dosud neomezené vlastnictví k oběma hradům v Rathenu a současně i k městu Úštěku proměnil na léno přijaté od české koruny. To byl vztah závislejší a současně (pokud jde o Rathen) lépe vyjadřoval navenek svrchovanost Karlovu v daném území (Snaha po zdůraznění české suverenity nad državami v saském předpolí vedla Karla k tomu, že v zákoníku Majestas Carolina (1348-1355) - třebas opět odvolán - svým nástupcům pod klatbou zakázal zcizit či zastavit Königstein a Perno, což platilo jinak jen o předních hradech a městech - také o Žitavě). Petr zůstal pak jeho oblíbencem a v jeho službách zemřel, málo více než dvacetiletý, v létě 1368 při druhé Karlově císařské jízdě do Říma. Z jeho dětí, jimž byl do roku 1378 poručníkem Karlův mistr královské komory a finanční expert, Lužičan Těma z Koldic, známe jen Jana. Těma rozmnožil ještě o něco svěřencovy statky, ale pozdější samostatné počínání Janovo bylo již vzdáleno tradici jeho otců i intencím právě zemřelého císaře.

Lépe se dařilo zatím dále na severu Ronovcům. I když je těžké rekonstruovat, co se dělo na Šluknovsku a Honštejnsku po zásazích Přemysla Otakara II., je jisto, že panství bylo usilovně kolonizováno a upevňováno. Tento proces proběhl za několika generací, počínaje Hynkem (Jindřichem, Hajmanem), posledním držitelem Žitavy. Řady jeho nástupců není snadno rozlišit - měli v oblibě jméno Hynek (zhruba od počátku 14.století s příjmením Berka z Dubé) a i týž zemský úřad nejvyššího purkrabí po sobě postupně přebírali.

Mezi prvními výsledky jejich díla znají dějiny zejména Šluknov, podle nějž označují zápisy z roku 1281 původ budyšínského měšťana Rüdigera, osada tedy tehdy již nějakou dobu stála. Pro založení či aspoň zvelebení městečka a pozdějšího města Ronovci svědčí i znak, který od nich Šluknov převzal. Týž znak Berků z Dubé nese na druhé straně hranic staré hornické město Neustadt, právě v souvislosti s ním je v listinách z roku 1333 prvně jmenován hrad Honštejn jako centrum tamního panství (také nejstarší známá pečeť rumburská - ovšem až asi z konce 14.století - vykazuje zkřížené ostrve).

Jak se zdá, drželi Berkové Honštejnsko a Šluknovsko až do poloviny 14.století jako vlastnictví neomezované lenním vztahem ke králi. Kolonizace byla tam už dokončena a tak jsou kromě Šluknova a starých, ještě srbských Rožan v roce 1346 doloženy v církevních matrikách jako farní osady také mimo jiné Království, Císařský, Jiříkov, Lipová, Velký Šenov, Lobendava, zejména pak Mikulášovice a k Lipové přifařené Brtníky, jež leží nejblíže hrádkům Vlčímu a Brtnickému. Území s Rumburkem a Krásnou Lípou drželi tehdy ještě Vartenberkové jako příslušenství Tolštejna.

Tehdy se začal i zde projevovat císařův zájem o severní pohraničí a kraje za ním. Berkové osvědčili v pustině svou podnikavost a houževnatost a jejich pevný Honštejn byl hodně předsunut do Míšeňska, kam také upíral Karel IV. své naděje na rozšíření lucemburské říše (tím byl asi císař také veden, když se v roce 1376 postaral o jmenování českého pána Jana z Jenštejna - pozdějšího arcibiskupa pražského - biskupem míšeňským, což nebyl pouze duchovní hodnostář, ale významný feudál, který se energicky prosazoval vedle markrabat míšeňských). Bylo třeba poskytnout pánům záštitu proti zpětnému tlaku z Míšně, utvrdit suverenitu české koruny nad jejich půdou (v severovýchodním sousedství byly již od 7.dubna 1348 nově a pevně uspořádány svazky Zhořelecka a Budyšínska s českou korunou) a současně je těsněji zavázat vůči sobě. Tou dobou vrcholil přechod ze staré formy dědičného a neomezeného pozemkového vlastnictví na složitou soustavu lenních vztahů, a právě forma udělení léna se pro císařovy úmysly nejlépe hodila. Když proto udělil 16.srpna 1353 Hynku Berkovi lénem Honštejn se vším, co k němu patřilo, šlo zřejmě jen o takovou proměnu dosavadního faktického stavu, jaká odpovídala politické nutnosti i současnému stadiu vývoje feudální společnosti. Akt měl působit i navenek. Byla k němu dokonce zvolena doba, kdy se u císařského dvora zdržoval kurfiřt a říšský arcimaršálek, saský vévoda Rudolf, jeden ze svědků uvedených v listině.

První lenní držitel honštejnsko-šluknovského panství zemřel v roce 1361, za jeho děti převzal léno strýc - poručník a po nějakém čase ujal se statků na dobu téměř padesáti let další Hynek Berka. Kromě rostoucího majetku ve vnitrozemí prosazoval se záhy i vůči Vartenberkům, v roce 1370 držel již Rumburk, zhruba od konce 14.století i Tolštejn, Krásnou Lípu, Varnsdorf a snad i některé vsi východně odtud za dnešní hranicí.

Se vzrůstajícím významem měst, jejich řemesel i obchodu, nabývala stále větší důležitosti i síť obchodních cest a jejich bezpečnost. Tomu odpovídala řada opatření Karla IV., a podobná prováděl nepochybně na svém území i pan Hynek. Jeho državou vedla řada důležitých cest: ve směru západovýchodním zejména "solná stezka" ze Saska a Míšně přes Neustadt na Šluknov, Rumburk a do Lužice, Žitavska či do českého vnitrozemí, a dále stará "česká solná stezka" z Míšně přes Honštejn a Sebnitz na Mikulášovice, Šluknov a Rumburk opět se spojením do všech stran, zejména také z Mikulášovic k Tolštejnu přes Brtníky. Ve směru severojižním je důležitá zejména tzv. Česká cesta, probíhající z Mikulášovic přes Hinter-Hermsdorf (SRN) opět na českou půdu pánů z Michalovic u Zadních Jetřichovic na Křínici. Pak umožňovala spojení buď pod Šaunštejnem k labským překladištím zboží (Děčín či snad již Hřensko), anebo pod ochranou Falkenštejna na Českokamenicko a buď do vnitrozemí, či tzv. lužickou stezkou ke Chřibské, Tolštejnu a Žitavě.

Staré cesty z Děčína přes Chřibskou - buď k Tolštejnu s připojením na stezku Budyšín-Praha, nebo přes dnešní Doubici do západního okolí Krásné Lípy, Brtníků a k sasko-lužickým magistrálám - ovlivnily asi již dříve volbu polohy pro hrady Chřibský a Kyjovský. Podobně tomu bylo jistě i při stavbě Vlčího a Brtnického hrádku, když se cesty pro zkrácení trasy nebezpečně přiblížily nepřehlednému pískovcovému terénu, či jej dokonce od Brtníků ke Kyjovu přetínaly.

Také skalní krajinu v dnešním cípu SRN mezi Bad Schandau a Hinter-Hermsdorftem oživovalo mnoho komunikací, měly spojit Šluknovsko s překladišti zboží na Labi. A právě zde se objevuje v pískovcových skalách řada hradů, dobře srovnatelných s našimi šesti skalními hrady, doplňovaly se k společnému účelu. Jsou to Nový a Starý Wildenstein, Reischenstein, Falkenstein, Frienstein, Winterstein, Rabenstein, Arnstein a na vyvřelých vrších, jež prorazily křídovou tabuli, ještě Heienberg a Rabenberg. Soustava satelitních hrádků pak pokračuje k Honštejnu: Schönberg, Schwarzberg, Mühlberg, Frindsberg, Wartenberg, na západ od Honštejna patřil k němu přechodně i Hockstein, opět na pískovci.

Jména většiny těchto hradů uvádějí listiny až v 15.století. Výjimku tvoří už v roce 1372 Schwarzenberg při obranném paktu Karla IV. a Václava IV. s míšeňskými markrabaty, k paktu byli přibráni i Berkové a přitom opět demonstrováno, že jejich Honštejn i Schwarzenberg patří k české koruně. Winterstein pak se uvádí prvně v roce 1379 jako hrad královský, byl zřejmě pozůstatkem někdejších přímých práv králových v kraji.

Nebylo ovšem důvodu, aby se vznik všech ostatních hradů na berkovském území příliš opozdil. Utvoření celé pevnostní soustavy od Honštejna po Vlčí Horu spadá podle všeho naopak nejpozději do doby posledně uvedeného pana Hynka, ne-li do doby dřívější. Celý záměr - ve výsledku velkorysý - nelze ovšem chápat jako jednorázovou akci, stavby vznikaly jistě postupně, někdy možná po sobě svou funkci navzájem přebíraly - v případě změny směru cest či nějaké pohromy apod.

Berkové nebyli ovšem ani nezištnými strážci hranic, ani romantickými rytíři. Branná soustava, jež se dobře hodila i k záměrům císaře Karla, sloužila především hospodářské prosperitě a bezpečnosti kraje a tedy i jeho majitele. Pan Hynek hospodařil nepochybně prozíravě a neměl marně před očima vzor Karlův. Tak např. Rumburk pod ním v roce 1390 svým solným trhem nepříjemně konkuroval lužickým městům a i pozdější listinné zpráv ukazují na Hynkovo působení alespoň nepřímo: Mezi povinnostmi poddaných na Honštejnsku bylo i poskytování potahů k dopravě zboží od Labe, kde bylo vyloženo z lodí, usedlíci z Postelwitz byli dokonce povinni i k plavecké službě s čluny na Labi. A je-li z doby krátce po smrti Hynka poprvé doložena sklářská huť v doubickém hvozdu, přičteme její zřízení právem spíš jemu, než některému z jeho slabých a marnotratných synů. Také zlaté doly v Neustadtu asi ještě pracovaly, alespoň na počátku jeho éry, a přítomnost horníků v kraji i v nedaleké Míšni mohla podnítit hledání dalších nalezišť, ne-li i těžbu, která je v pozdějších dobách doložena v řadě míst.

Své záměry neuskutečňoval pan Hynek pouze sám, na hradech a vesnických tvrzích a dvorech měl hejtmany, fojty a jiné úředníky z rodin drobných leníků. Jejich jména se od počátku 15.století, od kdy je více zpráv, stále opakují a tak víme, že jistě i dříve panu Hynkovi sloužili Kieslingové, Luttitzi, Maxenové a Knoblochové, občas i někdo z Kyawů. Mezi nimi bylo by asi třeba hledat ty, kdo veleli kdysi i na Vlčím či Brtnickém hrádku.

Svou moc a váhu hospodářskou nezískal asi pan Hynek vždycky příliš ohleduplně (v roce 1391 se soudil i se švagrovou Eliškou o část jejího věna), ale pomohla mu přesto i k významné pozici politické, zejména za slabé a nepokojné vlády Václava IV. Od roku 1393 byl mezi předními členy panské jednoty, sjednané proti králi. Roku 1397 se stal na deset let zemským fojtem v Dolní Lužici (tehdy asi také začalo sporem o hrad Ronov u Žitavy nepřátelství Berků s lužickým Šestiměstím). Jen s nepatrným přerušením byl pan Hynek přes dvacet let (1396-1417) nejvyšším zemským sudím a po určitém sblížení s králem v roce 1405 též královým poprávcem (=vysokým úředníkem se soudní a policejní pravomocí) pro litoměřický kraj (to vše vyžadovalo častý pobyt v rodovém domě v Praze, v místech dnešní Městské knihovny na Starém Městě, některé listiny nasvědčují, že jej pan Hynek v letech 1406-1408 obnovil či přestavěl).

Tou dobou dosahovalo už úsilí pana Hynka, založené ještě na tradicích a metodách doby Karlovy, téměř úplně svých výsledků: dosáhlo jich zcela získáním blízkých statků michalovického rodu v letech 1405-1408. K tomu přispěl nepochybně i sám pan Jan z Michalovic, již zmíněný syn Petrův. Správy svého majetku se ujal sotva šestnáctiletý. Za dva roky (1380) se oženil s Magdalenou, dcerou svého někdejšího poručníka a pomocníka císařova Těmy z Koldic, a podle rad jeho i jiných zkušených přátel (k těm patřil hlavně Kunát Kaplíř ze Sulevic, hejtman na Ostrém z let 1373-1380, jemuž podléhali bezpochyby i velitelé menších hradů, a Jeniš z Vodic, Kaplířův nástupce) asi také zprvu hospodařil.

Vlivu Janových rádců lze přičíst i privilegium z roku 1380 pro českokamenické měšťany k založení městské soudní knihy, spojené s rozšířením jejich práv. Takové dobrodiní se ovšem vyplatilo i pánovi zvýšením dávek, jež město odvádělo. Dohled na správu města náležel dědičnému fojtovi, městská kniha zná jako prvého Mikeše Hockackera, který se hned v roce 1381 sám zodpovídal ze zabití. Putoval prý za pokáním do Říma a pouť do Cách zůstal ještě dlužen. Do Říma se chystal znovu v roce 1389, takže měl asi opět něco na svědomí. Na důvěře jeho pána mu to asi neubralo, protože se stal po Jenišovi z Vodic hejtmanem, a to v letech 1386-1398 na Ostrém, v letech 1395 až 1396 a 1401 na Falkenštejně. Před koncem svého života (asi 1401 až 1402) ještě Mikeš zaopatřil syny: Mates se stal na panství hejtmanem, druzí dva se střídali jako městští fojti.

Jan z Michalovic asi na takové hospodaření spíše doplácel a poddaní jistě také. Ale panu Janovi bylo těžko pomoci. Neopíral se o své staré přátele, lidi formované ještě působením císaře Karla (Kaplíře čekaly od roku 1382 vysoké zemské úřady, Těma z Koldic zemřel v roce 1383 a o Jenišovi není na panství po roce 1382 zpráv), a sám hospodařil nevalně. Již v roce 1387 prodal Velešín v marné snaze vyplatit z dluhů Úštěk. Bez prospěchu a pouze nakrátko se domohl fojtství v Budyšíně a purkrabství v Domažlicích. Od roku 1393 pak hledá štěstí v řadách panské jednoty, aby těžil z odboje proti králi Václavu IV. V roce 1397 byl na Karlštejně mezi vrahy rádců králových a přispěl k obojímu královu zajetí v letech 1394 i 1402.

Stále horší tíseň dohnala pana Jana, který nepřestal nikdy být odkázán především na chudnoucí výnosy naturálního hospodářství, aby pokračoval v prodeji statků. Prozíravější soused, honštejnský Hynek Berka, který dovedl lépe využít rozvoje obchodu a řemesel i počátků peněžního hospodářství svých měst, čekal už jistě na příležitost a kupoval (nebo snad jen přebíral na úhradu dluhů). Prvá byla na řadě Kamenice spolu s hradem Fredevaldem a s Chřibskou, tedy kraj, kde stály Šaunštejn, Falkenštejn a Chřibský i Kyjovský hrad. V kamenické knize se totiž 17.února 1406 objevuje nový, už berkovský hejtman na Fredevaldě Zikmund ze Slibovic a hned zlikvidují hockackerovskou hegemonii ve městě: Mikšův syn Hanes toho dne naposledy vystupuje jako fojt. Současně nacházíme mezi radními prvně jednoho z Knoblochů, kteří byli Hynkovými lidmi. Že byla převzata i Chřibská s okolím, ukazuje např. výkon tamního podacího práva panem Hynkem 26.dubna 1406.

Hrad Ostrý s Benešovem snažil se asi Jan z Michalovic přece jen udržet, ještě 3.června 1406 totiž jeho matka a manželka jednají jeho jménem o jakýchsi dávkách pro kostel v Benešově. I zde se stal však Hynek Berka brzy pánem, protože na Ostrém už 17.března 1409 také poroučí hejtman Zikmund a v Benešově 20.dubna téhož roku potvrzuje pan Hynek tamnímu kostelu jakýsi dar ještě Janův. Šest hradů v pohraničních skalách dostalo se tedy nyní do jediných rukou v komplexu zahrnujícím s výjimkou blízkého okolí Děčína celé dnešní Českosaské Švýcarsko na východ od Labe a šluknovský výběžek. Moc honštejnské větve Berků z Dubé vyvrcholila.